Její bolest

V místnosti je tma,
žmouláš v ruce kus zmuchlaného cáru,
zoufalstvím tečou ti slzy po tváři.
Tvá křídla z papíru roztrhly se,
z utrpení nikdo ti nepomůže,
další rány bojíš se,
doufáš a choulíš se do rohu,
ten možná schová tě.
V uších slyšíš dunivé kroky,
bestie bez váhavého kroku už se blíží,
teď ukáže ti tu svou pravdu.
Další bolavá rána,
další štiplavá vzpomínka na tváři.
V odrazu světla ze svíčky vidíš jeho tvář,
jak bezcitný čert šklebí se,
smích odráží se od holých stěn a
přidává ti další rány jako by jich bylo málo.
Stále schoulená v černém koutu,
uhýbáš se zlostnému bičování,
tím bestii dráždíš ještě víc.
Přidává na síle úderu a směje se
hřmivým hlasem, dívá se ti do očí.
Černota se v nich odráží,
zlost určuje mu tempo bití.
Bez dechu pláčeš tiše do klína,
beze slov prosíš boha o pomoc.
Až když se bestie zmocnila únava,
hořlavé rány zbarvily se do rudé barvy,
ty jsi věděla, že blíží se konec trestu.
Pro pocit moci se naposledy rozpřáhla k úderu,
dunivým smíchem ohlásila odchod a zamířila ke dveřím.
Naposledy na tebe pohlédla, pak zmizela ve tmě.
Potichu, z lehka, zavřela jsi dveře,
zakrvácená, s hysterickým pláčem spadla na zem.