Povzdech kameníka

Jsi čistá, jak deska z mramoru,

jsa kameník, rydlo mám v pozoru,

chci do tebe zlatými písmeny,

vytesat své rodné příjmení.

 

Bys na věky v sobě jej nosila,

tý zlatý barvy mám na kila,

leč soused šeptá si pod fousy,

že mi tě jednou,

přebrousí.