Vzdech

Den každý umírá, však každým dalším je vzkříšen.
Láska se však nedívá, na pohyb kotouče zlata.
Je stálá a nestálá zdá se hmotná v objetí.
Objetí dvou milenců.
Když se odloučí, stává se nehmotnou podstatou.
Halící oba v neviditelný háv, který je utkán z kradmých pohledů a doteků, v nichž je řečeno vše a zároveň nic.
Láska, vždyť co je láska, láska jen slovo?
Láska jarní rosou se stkví, pod kotoučem
slunečním měnící se v opar, který odlétá, zpět do oblak.
Aby skrápět mohla svět dalšího dne.
Možná není deštěm, není ani rosou je možná samotným časem.
Odrážejícím svou relativitu v krátkých okamžicích své prchlivosti.
Neb smyslu bylo dopřáno málo, v hodiny které se zdáli být minutami.
Láska je jedem, který si samy s úsměvem a nadšením podáváme.
Skrápí naše rty, zprvu sladkou se zdá pak už jen trpkostí naplní náš svět.
Byť tam kde stáli dva, teď stojí jeden z úsměvu se stal škleb.
Neb jeviště světa je plné tragédií a frašek.
Kéž bych nikdy nemiloval, neb se mé srdce promění v kámen a z bolestí bude navždy ÁMEN.
Však i v kameni bude stále vyryto jen jediné jméno……………