Člověk

V pondělním ránu,
kdesi budík zvoní,
ruší ho ze snu,
nebe slzy roní.
Z postele vstává,
ranních zpráv má už dost,
kafe si dává,
knoflíkem otočí off.

Dveře zavře,
klíčkem otočí,
plechovka se rozjede,
za rohem zatočí.
Dobrý den, jak se máte?
Snahu předstírá,
však to znáte,
každodenní rutina.

O čase přestává mít ponětí,
domov rozsvítí, vítá ho ticho,
chladné ticho, žádná objetí.
Hledá na místě mezi stěnami,
to co tam není,
proč kráčel špatnými trasami?

Sedí v křesle a tají dech,
zda někdo zaklepe, aby nepřeslech.
Je to zoufalé, kdy ho to přejde,
vločky stále padají a nikdo nejde.

Nevím, nevím, zkus mu pomoct,
sedí, sedí tu noc, co noc.
Zdání, zdání někdy klame,
nevím, nevím zda se jen nezdáme.

Ráno úterní,
budík už nezvoní,
nikoho neruší,
už se nedozvoní.
Všechno je hluché,
všechno je tiché,
všechno jak má být
ve zcelá prázdém bytě.