Bludný holanďan

Cítím u sebe zabarvenost tvého slova
aniž nejsi u mě doma
a čpí ve mně zbytky posledního studu,
já řeknu s čím nespíš bojovat budu,
za práva i za svobodu.

Utáhnu si kolem krku oprátku
a metaforu budu kroutit i pozpátku,
mám totiž čich na nekalé a nenormální
činy, já nechci slyšet vjemy, zelené
jak moje nosní hleny.

Mám tajnou urnu na rýmy,
tak jak slivovice své palírny,
mám i truhlu na našlehané verše,
abych mohl navždy zůstat věrně,
v poezií jako v malé herně.

Nedávno jsem potkal tebe,
drahocennější než samo nebe,
památnější než květnová neděle,
silnější než mělký slavík,
co masopust do oken pěje.

Poprvé v životě mám pocit,
že opatrný a ostražitý musím
být, už v minulosti jsem spěchal,
vzdychal a štěkal ale nakonec
nedostal jsem vůbec nic.

Mluvím pravdu která v mých
očích dělá ze mě sykavého
lháře,co jsou masky a co tváře?
Co láska,a co milostná jen báze?
Co city co vylili se na papír z mého kalamáře?

Tak ať či onak zůstanu tu ve hře
do konce posledního,
kandidát vět u oprátky
Holanďana věšícího, na vždy
v hlubinách temna bloudícího...