Setkání se Samuelem

Tento příběh není z doby dávno minulé ani té vzdáleně budoucí. Tento příběh je z doby dnešní. Z doby plné realistů, kteří nevěří ničemu co nedokážou logicky vysvětlit. Tito lidé nevěří na magii, kouzla, draky či upíry. Magie a kouzla jsou pro ně jen triky no a draci s upíry jen jejich výmysly. Dokonce už i dnešní děti v raném věku přestávají věřit na čerty, Mikuláše, anděly i ježíška.

Mě však víra v kouzla, magii, draky a upíry vydržela až do osmnácti. Vlastně v ně věřím stále. Hodně k tomu přispěl i vědecký dokument, ve kterém ukázali dvě kostry draků, které našly. Jistě někdo by řekl jen trik a výmysl. Já však věřila tomu, že je to pravda. Takže jsem si položila otázku, pokud existovali a existují draci, co když existují i upíři?

Ten den začal jako každý jiný. Jen s jedním malým rozdílem, byla jsem neskutečně unavená. Jako bych celou noc protančila přesto, že tančit neumím. Nebo jako bych celou noc někde prochodila. Přitom jsem celou noc jen spala. Měla jsem zase jeden z těch dnů, kdy se mi nic nechtělo. Určitě to taky znáte, ráno se probudíte a nic se vám nechce.

Vstávat se vám nechce, nechce se vám jít do práce, nebo do školy, přesto že víte, že tam musíte.  Nejraději byste celý den strávili nic neděláním v posteli. No a přesně takto začal můj den. Venku sice svítilo sluníčko a obloha vykazovala jen pár mráčků, ale ani to počasí mě k pohybu nepřimělo. Prostě sem jen byť na sebemenší pohyb byla to ráno líná.

Navíc jsem věděla, jak moc to sluníčko klame. Byla více jak polovina měsíce října. Takže vlastně podzim. Ano sluníčko sice svítilo, ale nehřálo.  Lákalo lidi ven na své zářivé paprsky. No a každému kdo se nechal zlákat, pak studený vítr venku připomněl, že už nevládne léto, ale podzim a že se brzy o svou vládu přihlásí zima.

Sledovala jsem sluneční paprsky a tu oblohu s pár mraky, přes okenní sklo z tepla své postele a líně jsem se otočila na bok. Bylo něco kolem druhé odpoledne, když už jsem to válení v posteli nevydržela. Vstala jsem, načež jsem si šla dát horkou sprchu. Poté jsem se oblékla, použila jsem šminky, na hlavě jsem si vytvořila účes, který jsem nosila poslední dobou furt a šla jsem ven.

Jako první jsem z hluboko nasála do plic ten studený čerstvý vzduch.  Dnes byl doslova ledový a ve vzduchu se vznášela vůně sněhu. Vydala jsem se na svou obvyklou procházku. Což vlastně znamenalo obejít z jisté strany jednu část této vesnice a druhou se vrátit. Chvíli jsem váhala jestli se vydat směr střed vesnice, nebo pole, ale jako většinou tak i dnes vyhrálo pole.

Sotva jsem tam došla, postavila jsem se doprostřed pole a rozhlédla jsem se kolem dokola. Jak jsem se tak otáčela, zahlédla jsem stín. No a tak jsem se otočila a zadívala jsem se opět na to samé místo jako předtím, ale nic vůbec nic tam nebylo. Nejspíš jen hra světla a stínů pomyslela jsem si.

Ten stín předtím byl tak skutečný, jako by tam stál člověk. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou. Prostě mám jen moc živou představivost a bujnou fantazii. Došla jsem na jedno větší parkoviště, obešla jsem ho z jedné strany. Nakonec jsem se rozhodla přejít silnici na druhou stranu. Přešla jsem na druhou stranu a posadila jsem se na schody vedoucí k samo otevíracím dveřím k veřejným záchodům.

Pustila jsem si do uší hudbu. Po chvíli jsem se rozhodla vyfotit si parkoviště. Zrovna jsem chtěla zmáčknou spoušť, když v tom, se zamnou ozvalo. „Dovolíš?“  Leknutím sem vyskočila na nohy tak prudce, až sem málem upustila telefon na zem. Rychle jsem se otočila.

No a abych byla upřímná, zůstala jsem na člověka za sebou zírat. A to hnedka z několika důvodů. Za prvé jsem nechápala, kde se tam vzal, vždyť zdoby jsou delší dobu zavřené. Za druhé přede mnou stálo zosobnění všech mých představ o ideálním klukovi, tedy jeho vzhledu. Za třetí jsem na něj zírala proto, že na nic jiného jsem se nezmohla.

„ Mohla by ses prosím tě uhnout? Chtěl bych projít.“ Požádal mě znovu. Já na něj dál jen zírala.  Můj mozek přeci jen asi fungoval protože mi vyslal myšlenku.  “  Právě jsi se před ním totálně ztrapnila ty blbko.“ Rychle jsem mu uhnula z cesty, přičemž sem v obličeji zrudla.  Načež se mu přes tvář mihl letmí úsměv. Znáte taky ty scénky v romantických filmech jak tam koukají jako paka?  Doslova civěj, No tak přesně takhle jsem vejrala já na něj. Když mi to došlo naštvala jsem se na sama na sebe.

Rychle jsem kolem něj prošla a zamířila jsem pryč. V tom jsem za sebou zaslechla smích. Nejspíš bych se měla urazit, že se směje mě, ale já jsem se začala smát také. Nesnášela jsem všechny ty trapky v romantických filmech, jak na své idoly zírají jako by snad do pěti počítat neuměli no a právě jsem se zachovala jako ony.

Jenže řekněte sami jak byste se zachovali vy, kdybyste před sebou viděli zhmotnění svých představ? Šla jsem dál a ještě chvíli jsem se usmívala.  Pomalu jsem se otočila, stále tam byl. Odcházel úplně opačným směrem než sem šla já.

Vracela jsem se druhou stranou pomalu zpět. Koně tak nádherná zvířata co se pásla v ohradách mě dnes vůbec nezajímala. Koukala jsem skrz ohradu a stromy na druhou stranu, ale už byl dávno pryč. Napadlo mě ale, že bych se mohla stavit za svou kamarádkou Patrici.

Šli jsme se tedy ještě projít a povídali jsme si o všem možném. Jak je těžké sehnat práci, nebo brigádu. Také o klucích, ale o setkání s tím neznámým klukem, který byl zosobněním všech mých představ jsem se nezmínila. Když jsme se loučili, dohodli jsme se, že se dnes půjdeme podívat do jednoho místního podniku, kde bývali sem tam diskotéky. Obě jsme se docela těšily. Dohodli jsme se, že se pro ni stavím v osm.

Doma jsem zakotvila v posteli. Pokoušela jsem se si číst. Jenomže mě to vůbec nebavilo a tak jsem toho za chvilku nechala. Došla jsem říct mamce, že večer jdu  s Patricii na diskotéku. Poté jsem sebou plácla do postele. Rozhodla jsem se, že se chvíli prospím.

Probrala jsem se o půl sedmé večer, takže jsem spala tři a půl hodiny. Začala jsem přemýšlet co si vezmu na sebe. Dvakrát jsem přehrabala celý svůj šatník jen proto, abych se na konec rozhodla pro krémové džíny a bílé tričko s nápisem C’est moi. O půl osmé jsem se vydala ke kamarádce. Ve tři čtvrtě na osm sem k ní dorazila. Zazvonila jsem, chvíli sem tam přešlapovala, než jsme s Patricii vyrazily. Na diskotéku jsme dorazili asi o půl deváté, ale ještě to nezačalo. Sedli jsme si uvnitř dali jsme si coca- colu a začali si povídat. Probrali jsme kluky, novinky i dnešní den.

Dj začal pouštět muziku a místnost se začala zaplňovat lidmi.  Takovou účast už sem tam už dlouho neviděla. Bylo tam pár lidí co znám, ale většinu lidí co tam byly jsem v životě neviděla. Bylo to divné, tady chcíp pes jak se říká a teď taková účast na místní diskotéce? To bylo divné.  Zrovna jsem šla k baru požádat o jednu coca-colu, když jsem ho uviděla. Právě vcházel dveřmi dovnitř a i když byl oblečený celý v černém až na bílou košili pod černou koženou bundou hrozně mu to slušelo. Zůstala jsem stát na místě jako přimrzlá. Probralo mě až to, když do mě někdo vrazil. Odtrhla jsem od něj pohled a šla jsem k baru. Poprosila jsem o jednu coca-colu. Při čekání na to až ji barman nalije sem se ohlédla přes rameno ke stolu kde jsme s kámoškou seděli. Flirtoval tam sní nějaký kluk.  Jen sem se usmála a otočila se zpátky. Barman přede mě postavil sklenici s coca-colou.

„ Jsi tu sama?“ Otočila jsem se vlevo po hlase. Stál vedle mě u baru. Chvíli trvalo než sem dokázala odpovědět.  „ Ne-e s kámoškou a kývla jsem hlavou směrem ke stolu kde seděla. Tázavě zvedl obočí.

Otočila jsem se abych zjistila co mu není jasné a zjistila jsem že Patricie je fuč. „ Někde tu bude“ řekla jsem neurčitě.  „ Můžu tě na něco pozvat?“ Zeptal se mě. „ Já už pití mám“ řekla jsem a ukázala jsem na svou sklenici coca-coly.  „Myslel jsem na panáka nebo tak.“ „ Jsi milý ale já to nepiju ale díky.“ Vzala jsem z baru svou sklenici coca-coly a šla jsem si sednout.

Pomalu jsem upíjela coca-colu. Rozhlížela jsem se po místnosti a poslouchala hudbu. Patrici jsem nikde neviděla, nejspíš je s tím chlápkem, co s ní flirtoval někde venku. Zato ten neznámí sexy boy se v té místnosti pohyboval lehce a skoro se všemi se zdravil.  Jako by to ani nebyla diskotéka, ale soukromá párty. Zrovna si potřásal rukou s nějakým klukem, když v tom jako by vycítil můj pohled. Otočil se a podíval se na mě. V ten samý okamžik sem já sklopila svůj pohled ke své sklenici.

Přišel ke mně nějaký kluk, nevypadal špatně, zeptal se mě, jestli si sním, nedám něco k pití, třeba panáka. Poděkovala jsem mu a taktně ho odmítla. Opravdu asi vypadám divně, když jsem v celé místnosti jediná, kdo nepije alkohol. No asi už půjdu, ale ještě předtím nudu muset nají Patrici to jsem věděla.

Dopila jsem zbytek Coca- Coly načež sem se zvedla od stolu.  „ Ahoj tak jsem zase tu.“ Než jsem se stačila podívat, kdo to na mě mluví, přistála na mém stole sklenice coca- coly. Zvedla jsem svou prázdnou sklenici a podívala jsem se na kluka přede mnou.

Byl to ten kluk, co se mi tolik líbil. Nehnul pohledem a dál se mi díval do očí. „ Všiml jsem si že ta tvoje je prázdná a tak jsem ti přinesl novou.“ „ Děkuju ale právě odcházím.“ „ A to chceš kamarádce kazit večer? Viděl jsem ji s Honzou a vypadalo to, že se dobře baví.“ „ Jen jí skočím říct, že odcházím.“ „ Pojď si zatančit, odejít můžeš i potom.“ Nejsem domýšlivá, ale měla jsem pocit, že to setkání tady nebylo náhodné. Jako by snad věděl, že tu budu a teď plná místnost lidí, které zná a baví se zrovna semnou proč? To byly myšlenky co vířily mou myslí.  „ Protože si s tebou chci zatančit.“  Usmál se na mě. V tentýž moment, jako by na smluvený signál začal, pustil DJ ploužák. No a ten neznámí sexy boy ke mně natáhl ruku. Postavila jsem prázdnou sklenku na stůl a odešla jsem s ním na taneční parket. „ Jen maličkost, kterou by si měl asi vědět“ Řekla jsem, když jsme na parket došli. „ Já neumím tančit.“ Nic na to neřekl, jen se usmál. Byla jsem nervózní a předpokládala jsem, že se ztrapním, k mému překvapení to bylo velmi snadné.

V tom jsem na tváři ucítila jeho teplý dech. „ Uvolni se.“ Bylo to jako by mi sám vítr zašeptal ta slova do ucha. Zvedla jsem pohled od podlahy k němu. Usmála jsem se na něj. „ První úsměv za dnešní večer.“ Napadlo mě jak to může vědět celý večer se tu s někým zdravil, nemohl mě u toho sledovat. „ Jsi si jistá?“ Zeptal se mě. Tahle otázka mi, ale nedával smysl, leda by uměl číst myšlenky. No spíš sem se jen zamyslela a přeslechla jsem, na co se mě ptal a tak sem se jen usmála.

„ Prozraď mi, kdo jsi a co tu děláš? Vím, že nejsi místní, ale to většina těch lidí tady. Spíš než jako diskotéka mi to tu dnes přijde jako soukromá párty, až na nás pár místních co tu jsme. Podíval se na mě a ve tváři měl zamyšlený výraz. „ Jmenuju se Samuel, jsem tu na prázdninách.“ Nuceně jsem se zasmála. „ Na prázdninách v tomhle zapadákově?“ Který ovšem miluju, dodala jsem v duchu. „ Ano na prázdninách. Je to snad tak neuvěřitelné?“ „ Vlastně je nevím o nikom kdo by tu chtěl trávit volno a už vůbec ne dobrovolně víc jak jeden den.  Všichni touží po světlech a vzrušení velkoměsta.“ Zpříma se mi zahleděl do očí. „ Možná mi učaroval ten klid.“

Nevěřila jsem mu to, ale to jsem si nechala pro sebe. Hudba dohrála. Vyprostila jsem se mu ze sevření, poděkovala jsem za tanec a šla jsem.  Rozhlížela jsem se kolem sebe , jestli někde neuvidím Patricii. Jenže jsem jí nikde neviděla. Takže jsem se vyšla podívat.

Patricii jsem tam neviděla, ale vrazila jsem do nějaké holky. „ Promiň“ omluvila jsem se ji.  „Nic se nestalo já jsem Linda.“ „ Těší mě Lindo neviděla jsi tu holku v modrých džínech a černé bundě. Nejspíš v doprovodu nějakého kluka prý se jmenuje Honza a dál nevím.“

„Jo tak Honzu jsem viděla šel támhle dozadu s nějakou holkou.“ Řekla a rukou mi ukázala směr. „ Dík.“ Už jsem odcházela, když na mě Linda ještě zavolala. „Počkej nedáš si s námi víno? Honza sem pak přijde.“ „ Ne dík já nehledám Honzu, ale tu holku.“ Usmála jsem se na Lindu a šla jsem.

Opravdu mi to tu přišlo jako soukromá párty. Protože se tu všichni dobře znali. I ta Linda znala Honzu. Navíc tu všichni byly až moc přátelští. Bylo to tu divné. Zahýbala jsem za roh když v tom: „ Počkej myslím, že bys tam teď neměla chodit.“ Lekla jsem se a z úst se mi vydral tichý výkřik, který jsem nedokázala potlačit. Ze tmy přede mnou se vynořil Samuel. Vydechla jsem si úlevou. „ Vyděsil jsi mě k smrti, nevím, proč bych tam neměla chodit. Navíc s ní vážně musím mluvit.“ Řekla jsem, načež sem ho obešla. Pak jsem, ale zůstala stát, s pusou do kořán. Patricie stála opřená o zeď a s tím klukem se líbala. Zůstala jsem na ni zírat, protože tohle nebylo kamarádce vůbec podobné. Když jsem se vzpamatovala, šla jsem k nim. Došla jsem až těsně k nim a poklepala jsem Honzovi zlehka na pravé rameno.

Zdálo se mi, že zavrčel. Nejsem si tím, ale jistá, protože v zápětí někde zavyl pes. Pomalu se ke mně otočil. „Vypadni!“ „ Hele klid Romeo jo“ Řekla jsem mu. „ Potřebuji jen na moment mluvit se slečnou. Bylo vidět, že se mu nechce, nakonec mi však ustoupil z cesty. „Co je? Děje se něco?“ Zeptala se zmateně Patricie. „ Ne nic jen ti chci říct, že jdu domů napadlo mě jestli nechceš jít taky.“ „Ne myslím, že tu ještě chvíli zůstanu.“ Přikývla jsem, otočila se a šla jsem. Udělala jsem však sotva tři kroky. „ Počkej, rozmyslela jsem si to, jdu s tebou.“ Počkala jsem tedy, až mě Patricie dojde. Když kolem mě procházel Honza, přísahala bych, že jsem slyšela jeho výhružný šepot. „To mi zaplatíš, to ti slibuju!“

Otočila jsem se k němu čelem. „Říkal jsi něco?“ Podíval se na mě jako by nechápal, o čem mluvím. „ Ne vůbec nic.“ Věděla jsem, že lže, ale nehodlala jsem to právě teď řešit. Když jsme pak šli po druhé straně silnice a vchod jsme měli proti sobě, zdálo se mi, že nás někdo sleduje.  Tento pocit mě neopouštěl celou cestu zpátky. Občas jsem se sice otočila, abych se ujistila, že nás nikdo nesleduje, ale nikoho jsem neviděla. Doprovodila jsem Patricii a pokračovala jsem domů sama. Pocit, že mě někdo sleduje, mě provázel celou cestu.

Byla jsem upřímně ráda, když zamnou, zaklaply domovní dveře. Zula jsem se, svlékla jsem si kabát, prošla jsem chodbou do svého pokoje a plácla jsem sebou do postele. Ležela jsem v posteli, přičemž sem přemýšlela o dnešní diskotéce. Byly na ní divní lidé. Celá ta diskotéka byla nějaká divná. Nevím, kdy jsem usnula, ale probrala jsem se až ve dvanáct odpoledne.

Venku dneska bylo pěkně hnusně. Bylo takové to sychravé počasí, při kterém na lidi padá nostalgie. Nemám to počasí ráda. Pokud jste sami tak jako já, vrací se k vám v takovém počasí vzpomínky na dobu, kdy jste sami nebyly s ještě větší intenzitou než kdy jindy. Takže je vám smutno a stýská se vám. Po blízkosti a porozumění druhého pohlaví. Nemám to počasí ráda právě kvůli tomu rozpoložení, do kterého mě umí dostat.

Jediné co proti tomu zabere je nějaká činnost a samozřejmě hudba. Ale samozřejmě ne žádná depresivní, ta by vás v tom spíš ještě víc vymáchala. Pustila jsem se tedy do úklidu. Zabralo mi to značnou část času, což jsem jen uvítala, protože jsem alespoň neměla čas na nic myslet. Také mě přestala opouštět ta nostalgická, no a trochu depresivní nálada. Pustila jsem si hudbu ještě víc nahlas. No a začala jsem si spolu se skupinou Argema zpívat jejich hity. Po skupině Argema následoval Jaromír Nohavica, ale toho jsem jen poslouchala, nezpívala jsem.

V úterý jsem do školy jela až o půl desáté.  Jela jsem totiž na odpolední, což mi vyhovovalo, nemusela jsem brzy ráno vstávat. Autobus měl jako obvykle deset minut zpoždění.  Byla jsem ráda, když jsem konečně nastoupila i o hodinu později když sem vystoupila. V autobuse se totiž necítím zrovna nejlépe.

Z autobusové zastávky jsem zamířila do knihovny, ale nedošla jsem tam. Někdo zapískal. Neotočila jsem se. Na toto stupidní klučičí gesto jsem přestala reagovat už dávno. Po chvíli mě však někdo uchopil za ramena a otočil čelem k sobě. Byl to Samuel.

„ Ahoj hvízdal jsem na tebe, proč ses neotočila?“ Nedal mi však možnost, abych mu odpověděla a pokračoval. „ Pojď semnou, posnídáme spolu, mám chvilku času.“ Vychrlil to na mě tak rychle, že jsem stěží vnímala, o čem to mluví. „ Hele víš co Same, zpomal ano? Je sice hezké, že máš čas a zveš mě na snídani, ale kdo řekl, že mám čas já?“ Jen se usmál. „ Vím, že máš čas, začínáš až ve dvanáct, nebo se snad pletu?“ Chvíli jsem na něj prostě jen zírala a to jsem měla štěstí, že mi nespadla čelist. To bych na něj totiž zírala s otevřenou pusou uprostřed chodníku. Nakonec se mi přeci jen podařilo najít ztracenou řeč. „ Jak tohle sakra víš?!“ „ Copak ono to je nějaké tajemství?“ „Ne to není je to divný a děsivý.“ „ Co je divného a děsivého na tom, že začínáš ve dvanáct?“ Zeptal se mě. „ Na tom nic, ale to, že to víš ty je divný a děsivý.“

Po chvíli ticha mezi námi jsem ještě dodala. „ Co tu vůbec děláš, myslela jsem, že máš prázdniny. Alespoň si to říkal.“ „Nečekaná záležitost prázdniny mi skončil.“ „ Jaká nečekaná záležitost co tím myslíš?“ Samuel se na mě otráveně podíval a netrpělivě poklepal botou o chodník. „ Víš co má krásná neznámá, mi spolu teď uzavřeme dohodu. Ty semnou teď půjdeš na snídani a já ti povím, jaká záležitost mi zrušila prázdniny. To je fér ne? Navíc to bude lepší než tu diskutovat uprostřed chodníku. Stojíme tu jak dvě tvrdý y co se dohadují.“ Neudržela jsem se a vyprskla jsem smíchy, bylo fajn vědět, že má Sam smysl pro humor. Alespoň je jisté, že to není žádný suchar a i když je opravdu sexy zatím se nechová jako libový frajer.

Došli jsme do cukrárny na náměstí. Sam se mě zeptal, co si dám. Požádala jsem ho tedy jen o coca-colu. Za chvílí se Sam vrátil. Nejen že mi nesl coca-colu, jak sem si přála, sobě také nesl kávu a ještě svíral v druhé ruce dva dezertní talířky s medovníkem. Kávu s jedním medovníkem postavil na stůl a poté obsloužil mě a počínal si přitom jako profesionální číšník.

„ Já chtěla jen coca-colu.“ Ale no tak nemůžeš sedět před cukrárnou upíjet coca-colu, povídat si semnou a nedat si nic sladkého.“ „ Proč ne?“ Chtěla jsem vědět. „ Dobře tak tedy můžeš, ale víš ty co? Udělej mi radost a sněz to.“ Upila jsem ze své coca-coly a na lžičku nabrala kousek medovníku.

„Takže jaká záležitost ti tedy zrušila ty tvé prázdniny?“ Zeptala jsem se ho. „ Pracovní záležitost něco se nečekaně objevilo. Něco s čím sem nepočítal, ale co nejdřív to vyřeším.“ Tohle byla ta nejméně konkrétní odpověď, kterou sem kdy dostala. „ Tohle není odpověď.“ Samuel se jen pousmál. „ Ne tohle je odpověď krásko, jen ne ta, kterou by si chtěla. No a nemrač se, budeš mít vrásky.“ Dlouho mi to mračení stěně nevydrželo a to proto, že on se usmíval, bylo to nakažlivé. „Jaké máš plány do budoucna, čeho chceš v životě dosáhnout.“ Zeptala jsem se ho. Samuel nasadil přemýšlivý výraz. „ Ještě nevím co ty?“ Odpověděl mi po chvíli. „ Já, já bych chtěla cestovat a samozřejmě i dál studovat, a co ty nenapadlo tě někdy, že by si mohl cestovat?“

„ Kdysi jsem se hodně stěhoval, pak sem navíc dělal pilota, takže se dá říct, že jsem procestoval celý svět.“ Vykulila jsem na něj oči a jen nevěřícně jsem na něj zírala. „ Kolik je ti let?“ Nechápavě se na mě podíval. „ Dvacet šest proč?“ Opět jsem na něj jen zírala. Tentokrát mi však chvíli trvalo, než sem se zmohla na slovo. „ Tobě je šesta dvacet hodně ses stěhoval, pak si dělal pilota a procestoval si celý svět?“

„Nebylo to zas tak skvělé jak si myslíš. Procestoval jsem sice celý svět. V téměř každém městě jsem měl přechodný byt, ale vlastně jsem neměl žádný skutečný domov. Nic v mém životě nebylo stále. Byty, lidé, auta věci přicházeli a zase odcházeli z mého života. Nebylo v něm nic stálého. Byl to dlouhý a osamělý život. Nakonec jsem si řekl dost, takhle už to já dál nechci, chci něco jiného něco stálého.“

„ Jak je možné že je ti šesta dvacet a už si řídil letadlo?“ „Dělal jsem v rodinném podniku, létat jsem se naučil dřív než chodit jak se říká.“ Fascinovaně jsem Samuela poslouchala. Mimoděk jsem zavadila pohledem o hodinky. „ Nezlob se, ale já už budu muset jít.“ Zvedla jsem se a byla jsem už téměř pryč, když mě Sam doběhl. „ Co děláš o víkendu?“ „ Cože?“ Nechápala jsem, na co tím naráží. „ Ptám se, co budeš dělat o víkendu?“ Zopakoval mi Sam. „ Nic, nic konkrétního.“ Vykoktala jsem.

„ Fajn tak půjdeme do kina třeba v sobotu?“ „ Dobře tak se tedy uvidíme v sobotu.“ Otočila jsem se že půjdu. „ Počkej krásko dej mi tvé číslo dám ti vědět kdy tě vyzvednu.“ Zarazil mě Sam. Dala jsem tedy Samovi své číslo, poté jsem se otočila a spěchala do školy. Byl nejvyšší čas.

Byla jsem moc ráda, že jsme měli praxi a ne vyučování.               Praxe utekla jako vždy docela rychle, takže než jsem se nadála, byl konec. S úlevou jsem se z bílého převlékla zpět do civilního.  Pomalu jsem se vydala na autobus. No a, jelikož sem si to chtěla zkrátit, vydala jsem se jednou postraní uličkou. Nevybrala jsem si však dobře, neboť lampa, jež uličku osvětlovala, byla rozbitá. Takže bylo sotva vidět na krok.  Přepadl mě nepříjemný pocit a sevřel se mi žaludek. Chtěla jsem si do uší pustit hudbu, vždy mě to totiž uklidnilo. Ale než jsem stačila něco udělat někdo mě napadl.

Nevím kdo to byl, protože útočník stál za mnou, ale i kdyby stál přímo předenou, stejně bych skrz tu tmu nepoznala kdo to je. Svíral mě jako v kleštích. Najednou jsem na tváři ucítila jeho dech a do uší mi zazněl jeho šepot. „Říkal jsem, že mi za to zaplatíš.“ Po zádech mi přeběhl mráz. Žaludek se mi sevřel strachem. V panice jsem útočníka kopla do holeně, kupodivu to bolelo spíš mě než jeho.  Chtěla jsem začít křičet dal mi však ruku na ústa. „ Nebraň se je to zbytečné, tenhle boj nemůžeš vyhrát. Neboj se nebude to bolet. Je to jen jako bodnutí vosi tak rychlé.“ To mě vyděsilo ještě víc. Co chce proboha dělat?Začala jsem sebou cukat a všelijak se ošívat. Sevřel mě ještě pevněji až to zabolelo. Poté mi odhrnul vlasy na stranu a mě to v té jedné pro mě nekonečné vteřině došlo.

Je to upír, pravý nefalšovaný upír. Zorničky se mi rozšířili hrůzou z poznání pravdy. Znovu jsem se pokusila o nějaký pohyb, ale marně držel mě příliš pevně.  Znovu jsem ucítila na svém těle jeho dech. „ Jen klid maličká u jen „deset, devět…“ “Co je proboha tohle za morbidní humor to odpočítává minuty než mě zabije?“ Ptala jsem se sama sebe a raději sem zavřela oči. „ Šest, pět čtyři tři dva….“

„Okamžitě ji pusť!“ Ten výkřik mě přinutil otevřít oči, ale skrz tmu jsem nic neviděla. „ Trhni si Kingu.“ Zakřičel v odpověď muž, co mě držel pevně v sevření. Poté jsem cítila, že se ke mně opět sklání. Věděla jsem, že chce dokončit, co začal. Než to však mohl udělat někdo ho ode mě odtrhl.

Otočila jsem se a zahlédla jsem dva stíny jak se perou. Chvíli jsem tam stála a pozorovala je, ale pak jsem se otočila a utíkala jsem pryč.  Zastavila jsem se až na autobusové zastávce, kam mi právě přijel autobus. Nastoupila jsem a zhroutila jsem se na první volné sedadlo, které sem objevila. Nedokázala sem vůbec přemýšlet, před očima sem stále měla tu hrůzu, kterou jsem prožila před pár minutami. Byla jsem z toho tak mimo, že kdyby mě řidič neupozornil, na to, že jsme na konečné nevystoupila bych.

Druhý den ráno, když sem se probudila mě napadlo, že se mi to třeba jen zdálo.  Sotva jsem však uviděla modřiny na obou pažích bylo mi jasné že to nebyl sen. Opravdu mě někdo přepadl, navíc mě svíral tak pevně, že mi udělal modřiny.

Zalezla jsem zpět do postele. Řekla sem, že mi není dobře a ten den sem zůstala doma. Ten den sem nic nedělala. Jen sem ležela v posteli a celý ten večer jsem si v hlavě přehrávala znovu a znovu. Nakonec se mi vybavila i útočníkova slova. “Říkal jsem že mi to zaplatíš.“

Bylo tudíž jasné, že semnou má někdo nevyřízené účty, ale kdo a kvůli čemu? Chvíli jsem o tom přemýšlela, až mi na mysl vytanula sobotní diskotéka a slova Patriciina společníka. „ To mi zaplatíš, to ti přísahám.“  Přeběhl mi mráz po zádech. Mohl to být on? Stál by mu nevydařený večer za to. Nejspíš ne, jenomže co když je to upír. Je to možné? No je fakt, že na té diskotéce bylo dost divných a cizích lidí. Je mi jasné, ale, že o někom nemůžu říct, že je upír. Jen na základě toho, že je cizí a divný.

Pokud je, ale má domněnka správná a on je opravdu upír pak by mu to napadení za to stálo.  Nepřekazila bych mu totiž jen pěkný večer, jak sem se až do té doby domnívala,ale lov. Otřásla jsem se při představě, že se má kamarádka, málem stala večeří nějakého nevychovaného upíra. Po druhé jsem se otřásla, když sem si připustila, že jsem byla na večírku upíru a poté jedním z nich napadena.

V sobotu ráno mi přišla sms. Číslo, které se mi objevilo na display mého růžového telefonu jsem neznala. Přesto sem sms otevřela:

Ahoj krasko omlouvam se ale¨

                                                           dnesni kino se rusi něco mi do

                                                           toho prislo nezlob se prosim

                                                           vynahradim ti to jindy mej se

                                                           krasne

                                                                                              Sam

Uložila jsem si číslo i jméno do telefonu a položila jsem telefon na stůl. Na Samuela i jeho pozvání do kina jsem díky událostem posledních dní úplně zapomněla.

Minulo několik týdnu během, kterých se vše vrátilo do starých kolejí. Strach z toho, že by mě mohl opět napadnout ten upír mě, ale neopouštěl. Stále jsem zůstávala ve střehu a vyhýbala jsem se temným uličkám. Přeci jen jistota je jistota.

Už jsem ani nečekala, že se ozve Sam. Myslela sem si, že na mě zapomněl. Jenže on se ozval. Bylo to v pátek ráno, pozval mě na čtvrtou hodinu odpoledne do cukrárny. No a já ani nevím proč, nejsem si jistá, jestli mi za to stál. Bylo to sice jako by se mé představy zhmotnily a to jak na venek tak i povahově, alespoň z té stránky z které jsem ho znala. Jenže někdy to nestačí. Jen líbit se nestačí. Tenkrát mi to, ale stačilo, nebo jsem chtěla aby to stačilo? Vlastně už nevím. Pravdou však zůstává, že jsem v pátek do té cukrárny šla.

Už tam byl a čekal na mě s jednou rudou růží, kterou mi dal. „Jsem rád, že jsi přišla. Bál sem se, že možná nepřijdeš.“ „ No přišla jsem.“ Jen se usmál a objednal nám. K pití mě coca-colu a sobě kávu a k tomu dva zákusky. Zdál se mi být nervózní, ale nechápala jsem proč. Navrhl mi, abychom se po tom mohli jít projít do parku. Souhlasila jsem a dál jsme si povídali. Po chvíli se mi omluvil s tím, že musí na toaletu.

Když odešel, vešla do cukrárny nějaká holka. Byla mi povědomá. Chvíli sem ji pozorovala a pak mi to došlo, byla to Linda. Po zádech mi přeběhl mráz. Žaludek se mi sevřel strachy. Pokud se nepletu je i ona upír, tudíž pro mě i ostatní nebezpečí. Po chvíli sem se uklidnila. Nic nikomu nehrozí ne za bílého dne. A už vůbec ne v narvané cukrárně.

Linda už chtěla odejít, když v tom si všimla mě. Takže si to rozmyslela a šla se semnou pozdravit. „ Ahoj máš se?“ Zeptala se mě „Ahoj docela dobře a ty?“ Oplatila sem ji zdvořilostní otázku. „ Taky to jde si tu sama?“ Zeptala sem mě, přesto, že na stole viděla šálek kávy. „ Ne se Samuelem.“ Linda se vševědoucně usmála. „Myslela jsem si, že náš milý Samuel King má nový objev, když se posledně na té diskotéce moc dlouho nezdržel. Už musím tak ho prosím tě ode mě pozdravuj ano?“

Srdce mi sevřela ledová ruka strachu, ne to nemůže být pravda Sam ne. Chtěla sem se Lindy zeptat, jestli se znají se Samuelem už dlouho, když mi došlo, že vlastně odešla. Přemýšlela sem, jestli je Sam taky upír a nebo jestli se s nimi jen zná.  Ale co i kdyby to byl upír, v cukrárně plné lidí si mě nedovolí napadnout. Jenže co až spolu budeme sami v parku, opravdu si mě nedovolí napadnout? Nevěděla jsem, ale rozhodně jsem se měla na tolik ráda, že sem to nehodlal riskovat. Na kus ubrousku jsem tekutou oční linkou napsala. “Musela jsem jít a pozdravuje tě Linda.“ Načež sem spěšně opustila cukrárnu, dřív než se vrátí Sam z toalety.

Probudilo mě mňoukání kočky i když nevím jak mi mohlo proniknout do spánku. Přesto mě tento v celku tichý zvuk vzbudil. Pomalu jsem otevřela oči. Spatřila jsem obrysy stolku stojícího u mé postele. Koukla jsem na mobil. Za minutu bude půlnoc. Rozsvítila sem lampičku a posadila sem se na posteli. Kočičí mňoukání neustávalo. Došla sem tedy k balkonovým dveřím a pomalu sem je pootevřela.

„ Macku čiči Macku copak se“… Větu už jsem však nedokončila, neboť mi uvízla v hrdle, když jsem uviděla, jak ze stínu ke mně jde Samuel. Nebyla jsem schopna pohybu, ochromil mě strach a nejistota. Bála sem se protože jsem nevěděla kolik upírů včetně Sama ví kde bydlím. Byla jsem přesvědčena o tom, že mi Sam neublíží, ale jistotu sem samozřejmě neměla. Sam se na mě utrápeně usmál. „ Nepozveš mě dál?“ „Na návštěvu už je trochu pozdě Same.“ Dělal jako by mě neslyšel a protáhl se kolem mě do pokoje. Otočila jsem se, zavřela sem balkonové dveře a poté jsem se podívala Samovi do očí.

„ Co tu děláš Same?“ „ Chci si s tebou promluvit.“ „Myslím, že my dva nemáme o čem mluvit.“ Namítla jsem. „ Já bych řekl právě naopak, je spousta věcí, o kterých bychom si mi dva mohli promluvit.“  “Například o tom, kde se tu vzalo hejno upírů a co tu dělá.“ Napadlo mě, nahlas jsem to však nevyslovila. „Potřebovali jsme změnit prostředí, jinak lovíme tu.“ „ Co prosím?“ Nechápala jsem. Samuelovi se zvlnily koutky úst do cynického úsměvu. „Odpověděl sem na tvou otázku, kde se tu vzalo hejno upírů a co tu dělá. Lovíme.“ „ Kdo vlastně jsi?“ Zeptala jsem se ho a udělala sem krok zpět. Podíval se na mě nechápavě. „ Vždyť to víš, tak proč se mě na to ptáš, krásko?“ Zeptal se mě a s každým slovem udělal krok vpřed, kdežto já vzad. „Chci to slyšet od tebe.“ Řekla sem mu, načež sem udělala další krok vzad. Zády sem narazila do skříně.

Sam ke mně pomalu došel, načež mě uvěznil mezi svým tělem a skříní. Pomalu se ke mně sklonil. Na tváři jsem ucítila jeho dech jako by mě po ní pohladil studený vítr a do uší mi jako šepot větru zazněl jeho hlas.  „ Jsi si jistá, že to chceš slyšet?“ Zmohla sem se jen na přikývnutí. „ Lidé mi říkají Dítě noci, Nesmrtelný, Nemrtvý, Člověk s darem temnot, Prokletý, nebo Upír vyber si.“  Po jeho slovech mi po zádech přeběhl mráz. Bylo to potvrzení, toho čeho jsem se bála. Je to upír. „ Mám otázku.“ Na chvíli jsem se odmlčela, abych nabrala dech. „ Jen do toho ptej se. „ Pobídl mě Samuel.“ „Chtěl jsi mě zabít?“

„Ano i ne.“ Odpověděl mi. Nechápavě jsem na něj zírala. „ Jak to myslíš ano i ne to přeci nejde.“  „ Ale ano jde to. Chtěl jsem z tebe udělat upíra.  Což znamená, že život jak ho znáš teď, by pro tebe skončil. Pro tvé blízké a známé by se zfingovala tvá smrt. Už nikdy bys je nesměla vidět, začal by ti nový život. Vstoupila by si do nového života a to jako Dítě noci.

Pak jsem si to, ale rozmyslel. Příliš mi připomínáš mě samotného. Také jsem věřil, že existují a pátral jsem na vlastní pěst. Odpověď na mé otázky přišla jako blesk z čistého nebe. Vybrali si mě.  Udělali ze mě Dítě noci. Nikdo se mě neptal, jestli o to stojím, jestli to chci. Prostě se to stalo. Stalo se to proto, že jsem věděl příliš mnoho. Měli jen dvě možnosti. Zabít mě nebo ze mě udělat jednoho z nich. Vybrali si druhou možnost.

A já nechci, abys dopadla jako já. Abys neměla možnost volby. Proto se tě teď zeptám na pár věcí. Chceš být jednou z nás? Chceš být dítě noci?“ „ Ne!“ Odpověděla jsem bez sebemenšího zaváhání. „ Dokážeš si nechat pro sebe, že existujeme?“ „Ano“ dala jsem Samovi další okamžitou odpověď. „ A jsi připravená zemřít?“ „ Ne to tedy nejsem!!!“ „ Myslel jsem si to, jenže jsou jen dvě možnosti, buď se staneš dítětem noci, nebo zemřeš. Jiná možnost tu není. Víš příliš mnoho, I když tě nechám žít já, tak oni určitě ne alespoň ne ten život, který znáš.“

„ Samueli co jsi dělal a kým si byl, než se z tebe stal Chlapec noci.“  Sam se smutně usmál. „Nevím krásko po pár set letech začneš zapomínat co jsi dělala, nebo kým si byla než se z tebe stal upír. A za dalších pár set let, pro tebe neexistuje nic jiného než přítomnost. Není žádná minulost ani budoucnost, je jen teď a tady.“ Tenhle život o kterém mi Samuel vyprávěl, mi přišel příliš prázdný a smutný. Bylo mi Samuela opravdu líto. Věděla jsem, že tenhle život nikdy chtít já nebudu. Je to žití bez života. Jenže Samuel tenhle život taky nechtěl, dali mu ho aniž by se ho zeptali na jeho názor, na to jestli to vůbec chce.

„Chápu Same, že nemáš, žádnou minulost když si ji nepamatuješ, ale proč tvrdíš, že nemáš budoucnost?“ „ Protože, když se staneš tím kým sem já, nemyslíš na to co bude zítra, za týden, měsíc, rok, pár let. K čemu o tom taky přemýšlet, když budeš žít věčně.  Je to prokletí.“ Zavrtěla jsem hlavou. Ano jsem prokletý krásko věčným životem a touhou po krvi.“

„ Ty nejsi prokletý Same ano jsi chlapec noci, ale nejsi prokletý tomu nevěřím.“ Jen se ironicky zasmál načež se sklonil těsně k mému uchu. „ Ale ano krásko já jsem prokletý věčným životem a toužím po krvi. Nejspíš proto nám říkají prokletí, protože jimi jsme i já sem prokletý a na tom nic nezměníš, ani když mi budeš říkat chlapec noci, nebo jakkoliv jinak.  Jsem prostě upír. Stojím tu u tebe cítím jak ti v žilách proudí krev a já toužím po její chuti. Po chuti krve po chuti tvé krve.

Po zádech mi přeběhl mráz. Bylo mi jasné, že si Sam nedělá srandu a já jsem nevěděla co mám od něj čekat. To co nakonec udělal jsem ale opravdu nečekala. On mě políbil. Jemně něžně mě políbil. Na moment se svými rty oddálil od těch mích. „ Jsi příliš napjatá krásko, uvolni se a neboj se nic se ti nestane.“ Já ti neublížím. Kdyby situace nebyla tak vážná asi bych se začala smát nebo na něj křičet. Řekne mi, že touží po mé krvi a pak se mu nelíbí, že po tom co mi to oznámí celá ztuhnu strachy. A ještě chce abych se uvolnila!

Samuel mě znovu políbil. Ale tenhle polibek byl jiný než ten první. Byl žádostivý, tvrdý, dobyvačný. Když jsem ani tentokrát nereagovala, přinutil mě pootevřít rty, vnikl do nich a začal je zkoumat. Pomalu, nejistě jsem mu začala polibky oplácet. Sam si mě přitáhl blíž k sobě. Začal polibky prohlubovat a sevřel mě tak pevně až to zabolelo. Bylo jasné, že si Samuel neuvědomuje jakou má sílu. Z hrdla se mi vydral výkřik bolesti, který byl však udušen dalším Samovým polibkem. Pokusila jsem se ho od sebe odstrčit, ale on to snad ani necítil. Otočila jsem hlavou, takže jeho další polibek skončil na mé tváři místo rtech. „Same, počkej chvilku.“ Nic jako by mě neslyšel. „ Same pusť mě, prosím to bolí.“

Sam na mě chvilku zmateně koukal, načež mě pustil a poodstoupil ode mě. Po chvíli jsem si všimla, že zírá na mé ruce. Sklopila jsem oči a také jsem se podívala. Spatřila jsem na svých pažích dvě rudé skvrny, které se začali zbarvovat do fialova. Zvedla jsem oči a střetla jsem se, se Samuelovým pohledem. V jeho očích jsem viděla překvapení a znechucení ze sebe samého a než sem se nadála beze slova zmizel. Zůstali po něm jen otevřené balkonové dveře.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem na stolku u postele tucet bílých růží s bonboniérou a vzkazem na malé kartičce.

Promiň omlouvám

                                                                              se za včerejšek

                                                                             Nechtěl jsem ti ublížit

                                                                             moc mě to mrzí opravdu

                                                                            Samuel tvůj chlapec noci

Musela jsem se usmát. Sam byl prostě sladký. No a krom toho krásně líbá. Což jsem si musela přiznat, když jsem si vzpomněla na ten včerejší polibek polibek. Otevřela jsem bonboniéru a rovnou jsem jeden bonbon ochutnala. Byli opravdu moc dobré.

Ve čtvrt na sedm sem vyrazila na autobus. Zavřela jsem branku, otočila jsem se a vykřikla jsem. Můj výkřik však zadusil Samův polibek. „ Klid krásko to jsem jen já.  Tak a teď pojďme ať nám to neujede.“ „Nám?“ Podivila jsem se. „ Ano nám já pojedu s tebou, ale teď už pojď nebo nám to vážně ujede.“

Celou cestu autobusem jsme si povídali. Bylo to zvláštní jako bychom se neznali jen pár týdnů ale odjakživa. Smáli jsme se ,diskutovali čímž nám cesta rychle utekla.

Ve škole jsme měli zrovna občanku. Šla jsem na záchod a na chodbě jsem do někoho vrazila. „Promiňte.“ Chtěla sem si couvnout a toho cizince obejít. Nešlo to ten člověk mě držel příliš pevně.  Zvedla jsem hlavu od jeho košile, abych se podívala kdo mě to nechce pustit.

„Proboha“ na nic víc než na tento výkřik jsem se nezmohla. „Ne, ne pro boha to nedělám, to dělám pro sebe a dneska tu není King, aby tě zachránil. Řekl načež mě prudce přimáčkl na stěnu až sem se praštila do hlavy. Začal se ke mně pomalu sklánět. „ Co se to tu děje?“ Ozvalo se najednou odkud si zpoza nás.

Muž jež mě svíral prudce zvedl hlavu. Já jsem se mu vytrhla a utíkala jsem zpět do třídy. Tam jsem rychle vklouzla zpět na své místo. Na vyučování jsem se však nedokázala vůbec soustředit. Koukala jsem před sebe na tabuli, kterou jsem vlastně neviděla. Takže jsem vlastně koukala do blba jak se říká. V hlavě jsem si mezitím přehrávala co se právě před chvílí stalo.

Znovu mě napadl ten upír, ten samí upír, který mě napadl tenkrát v uličce. No a teď tady ve škole, ale jak se sem dostal? “Co že to vlastně říkal?“ Ptala jsem se sama sebe.Chvíli jsem přemýšlela než se mi povedlo rozpomenout se na jeho slova. Která jsem předtím téměř nevnímala jak sem byla ochromená strachem.

“ Dnes tu není King aby tě zachránil.“ Nad touto větou jsem se zarazila a po chvíli se mi vybavila jeho slova, jež řekl ten večer, kdy mě poprvé napadl. Ta slova jež vyštěkl když ho ten neznámí vyrušil. “Trhni si Kingu.“ Opět to jméno a nakonec mi na mysl vytanula vzpomínka na rozhovor s Lindou v cukrárně. “Myslela jsem si, že náš milý Samuel King má nějaký nový objev, když se posledně na té diskotéce moc dlouho nezdržel.“ V tu chvíli mi to všechno došlo.

King to je Samuel, ten samí Samuel s kterým se znám a stýkám.  Je to ten samí Samuel King , ten muž jež mě oné noci zachránil oné noci před jisté smrtí.  To ale znamená, že mi Samuel neublíží i když říkal, že touží po mé krvi. Přesto mi neublíží, kdyby mi chtěl ublížit mohl mě oné noci nechat zemřít a ne mě zachraňovat. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že zvoní. Vyučování pro dnešek skončilo.

V rychlosti jsem sbalila věci do tašky a vyběhla jsem ze třídy. Venku mě oslnilo sluníčko. Když si mé oči opět přivykli na to světlo, uviděla jsem, že kousek od školy stojí Sam a dívá se na mě. Rozběhla jsem se k němu, objala ho a políbila. Kousek sem se odtáhla a usmála se na něho.

„ Ještě jsem ti nepoděkovala, za to, že jsi mi zachránil život, tak sem se to rozhodla teď napravit.“ Znovu jsem ho políbila. „ Jak?“ „Jak to vím? Jednoduše pane Kingu dala jsem si dvě a dvě dohromady.

Když mě ten večer Honza napadl a ty jsi tam přišel a zakřičel jsi, ať mě pustí. Odpověděl ti, ať si trhneš a oslovil tě Kingu. No a pak Linda řekla, že jsi Samuel King.“ Najednou jsem si všimla, že k nám jde skupinka lidí. Většinu z nich jsem znala od vidění z té diskotéky, ale některé ne. Bylo mi jasné, že to jsou upíři a to nejen proto, že v jejich čele šel Honza. Strachy jsem ztuhla Samuelovi v náručí.

Sam si okamžitě všiml, že jsem mu v náručí ztuhla. Podíval se za sebe, aby zjistil co se děje. Skoro ve stejný okamžik kdy to zjistil, zakřičel: „ Utíkej!!!“ Nečekala jsem na vysvětlení a dala jsem se do běhu. Bylo to však zbytečné, za chvíli už mě držel jeden z těch upírů. Otočila jsem hlavou, abych viděla co je se Samem. Také ho drželi, museli ho však držet tři, aby se jim nevytrhl.

Ten upír co mě držel, mě dovlekl zpět k té skupince, pak mě pustil. V tentýž okamžik pustili i ti tři Sama. „ To bylo velmi hloupé Samueli.“ Promluvil jeden z upírů. „Co chcete Tripe?“  „Půjdete s námi rada vás chce vidět a radím ti dobře Same o nic se nepokoušej. Jestli se o něco pokusíš tak tě zabijeme a ji taky.“

Chtě nechtě jsme tedy museli jít s nimi. Tu část města, do které nás zavedli, jsem neznala. Zpátky bych sama rozhodně netrefila. Zastavili jsme se před železnou branou. Ten upír, kterému Sam říkal Trip, zadal na zdi u brány číselný kód. Nevím, jaký na mě byl Trip moc rychlý. Brána se po něm však otevřela. Postrčili nás dovnitř a brána se zase zavřela. Rozhlédla jsem se všude kolem sebe. Všude kolem byly stromy smrky, jedle, modříny, břízy, buky, duby atd. Jen před námi byla úzká kamenitá cesta tak na jedno auto.

No a po té jsme šli. Nevím jak dlouho asi půl hodiny. Došli jsme k veliké rezidenci. Samuel mě držel kolem ramen a šeptal mi ať se nebojím, že vše bude v pořádku. Vyšli jsme schody, hlavními dubovými dveřmi jsme prošli dovnitř a halou se vydali vlevo. Šli jsme dlouhou úzkou chodbou až k jedněm dvoukřídlovým dveřím. Sotva jsme k nim došli, sami se otevřeli. Neměla jsem dobrý pocit z toho, že do té místnosti mám jít, ale neměla jsem na výběr.

Vešli jsme dovnitř a já se kolem sebe rozhlédla. Místnost byla kruhová docela veliká a prázdná.  Jen na levé straně u zdi stálo 12židlí v podobě trůnů a na nich sedělo osm mužů a čtyři ženy. Z jejích tvářích se nic nedalo vyčíst. Jeden z mužů vstal.

„ Samueli Kingu rada si vyžádala tvou přítomnost pro porušení jediného a nejzákladnějšího pravidla. Neprozradit lidem naši existenci. Ty jsi však naše pravidlo nejen porušil, ale také jsi překazil lov jednomu z nás.“

V tu chvíli ani nevím, přesně proč jsem se ozvala já. „ To ale není pravda za to, že vím kdo jste může Honza dvakrát mě napadl. Nebýt toho tak jsem na to nepřišla.“  Muž jenž mluv, se zamračil. „ Honzo Darku předstup před radu. Počkal až Honza vystoupí z hloučku a udělá co mu přikázal. „ Určitě víš jaký trest tě za prozrazení čeká.“ „ Vím, ale kdyby mě býval King tenkrát nezastavil, byla by mrtvá a my bychom neřešili tento problém.“ Vyštěkl Honza naštvaně.

„ Neměl si ji ale napadnou dvakrát. Tripe odvetě pana Darka . Víte co máte dělat.“ Počkal až odejdou a zavřou se za nimi dveře. Pak svou pozornost obrátil k nám. „ Samueli ona ví příliš mnoho, sám víš, že jsou jen dvě možnosti. „Buď z ní uděláme jednu z nás, nebo musí zemřít. To je zákon.“ Zalapala jsem po dechu. Ani za nic jsem nechtěla umřít, ale ani být upírem. „Co když já ale nechci ani jedno? Co když chci zůstat nadále člověkem?“

„ Bouhžel se obávám, že toto rozhodnutí není na tobě Táňo.“ V tu chvíli mě ani tak nezajímalo kde zjistil mé jméno jako spíše to co semnou teď udělají. Lhala bych kdybych tvrdila, že jsem neměla strach měla a velký. „ Marcusi nechte ji být ona o nás nikomu nepoví?“ „ To nejde Same a ty to víš.“ „ Co chce tedy rada s ní dělat Marcusi?“

„ Rada nebude dělat nic Samueli, ale ty ano. Rada se shodla na tom, že to budeš ty, kdo rozhodne o tom, jestli bude nebo nebude žít. Nuže jak se rozhodneš? Samuel chvíli zůstal stát na místě, jako opařený načež přistoupil ke mně. „ Prosím tě odpust mi Krásko.“ Zašeptal, když se ke mně skláněl.