Zaříkávač hadů

26.11.2011
Když mluví, tak zaléhají uši,
plny nebeského tónu
Vypráví, a snad i něco tuší,
nemá-li přes oči clonu.

Když zpívá, andělé omdlévají
oči zastřené úžasem
hlas přeplněn záhadnými taji
ví, že zemřít je načase.

A úsměv těch rtů zpívajících,
Tak to je blaho, to je slast,
jak parfém usazený v plicích
vůně, pro níž lze zabít, krást.

A oči? Plné citu, něhy
ač mrkáním vše zastírá,
nevím, proč řasám neuleví,
dlouhým, jak lesní pěšina.

Vzhlédne-li zrakem k tomu mému
a zorničky se roztáhnou,
havraní černá k mahagonu
se sleje silou záhadnou.

To kouzlo v sladce hnědém ráji
snad tvoří vůni čokolád
a moje oči blahem tají
a na jazyku cítím hlad.

Chůze elegantní a strohá
ač s hlavou pyšně vztyčenou
jak bludičky, i on se toulá
tíhu necítí v ramenou.

To však nic proti tváři není
věřím, že polobohem je
i sny se oddávají snění
když vidí ho, jsou nádherné.

Anděl se občas zamiluje
a oběť touhy anděla
životem s láskou, štěstím pluje
ač dobrého nic nedělá.

To nejkrásnější je uvnitř něj
v duši snad ďáblově ukryto
vnímaví spatří démonů rej
nikdo však z lidí nevidí to.

Tělo je příslib krásných zítřků
nejeden člověk závidí
spatřit ho stojí za pár risků
on je prokletí nás, lidí.

Přesto však neví jak je krásný
že je tak milován, netuší
necítí, když volají ho sny
ani že odkoupil mou duši.