Marnost

V hluboké osamělosti žiji,

vlastně nežiji, jen přežívám,

s pocitem marnosti se biji,

jen pomíjivé radosti zažívám.

 

Samota stala se mi přítelem,

a nicota věrným stínem,

už je mi to dáno ortelem,

bytí své naplnuji splínem.

 

Procházím se noční ulicí,

jen já a můj tichý stín,

vysoké lampy ostře svítící,

hasnou, pod pocitem mým.

 

Mihají se přátelé

a mihají se smíchy,

co bylo, není veselé,

bloudím mezi tichy.

 

Jak pomíjivé štěstí je,

a čisté city se špiní,

citlivost někdy zabije,

ty,co jsou prostě jiní…