Tváří k smrti

Tváří k nějakému nedočkání

kdy čas přestane znamenat

Tvůj život a osud …  Ale děti od nepaměti

jsou neposedné a poslušnost jim nic neříká …

Kolikrát jsi opakoval :  -  Neotáčejte se ! –

Ale tvá marnost vyzněla do hlucha

Ani slovo nedošlo k jejich uším

Vždyť byl pozdní čas a andělé běželi před vámi

a stále více a více vás povzbuzovali

Až do rychlého běhu

Až ke dveřím smrti či života  … Cesta začala

náhle stoupat do příkrého svahu

Žena zaosatávala a rachot miliónů hromů

se začal přibližovat

Ale - - - otočit bylo tak lákavým až bolely myšlenky

na tu okázalou neposlušnost

Nikdo nevěřil Božím slovům a prosbám andělů

Nikdo si neuvědomoval svůj zánik v žáru

velkých spalujících ohňů …

 

 

 

Na nebi přecházely blesky

a mraky navátého prachu z rohu do rohu

zničující oblohy

Blesk a hrom se ozývaly ve vypínající se velikosti

drobících se skal

V tomto okamžiku začalo být všechno nové … nepoznané

Stejně jako smrt a zmar

Nohy běženců už nemohly utíkat dále

A záře přitahovala plameny oči a myšlenky

vždyť útěk stejně nic nevyřešil

Snad několik veršů ještě nenapsané knihy

jež se stane světovým unikátem

Andělé rozepínali křídla k náhlému úniku

Pomsta byla silnější než život …

 

 

Na konci prošlého času který se vyloupl

jako neposkvrněný zlatý oříšek velkého valounu rudy

Stály vprostřed cesty solné kameny

Lidé chodili okolo se sklopenou hlavou

Začali chápat slovo : Neštěstí …

 

 

 

Ve kterém vidíš své blízké umírat

a nemůžeš pomoci …