Když se probudím

Jemnost zahalila tělo a to se vpilo v mysl,
najednou nezáleží, zda dává všechno smysl.
Déšť bubnuje do oken, vítr zlehka zpívá,
a v zranitelném snění duše pobolívá.

Čas vzal všechny naděje, plány také klišé,
budoucnost křídou maluje a v ucho šeptá tiše.
Roky nejsou zlomové, hranice jsou lží,
a jistoty silou zpevněné se lehce rozdrolí.

Místo krve prázdnota, místo dechu mrazení,
ta nekonečná nicota, se stále k dobru nemění.
Zoufalství se usmívá, víra z dálky mává,
a krok v cestě životní, pořád zakopává.

Únava je parťákem, problém záda hlídá.
A světlo na opačné straně, teplo připomíná.
Zpětné kroky navrátím, to už dávno vím.
To svět mi připomene vždy, když se probudím.