Koukání zavřenými víčky

Koukám tak zavřenými víčky, zas do svých světů,

rád bych se kousl a větu nevypustil z úst…

 

Vidím jak v poušti vykopali ruku, je růžová, mý normální vzrůst,

Ona se hýbá, na prstu má malé čilé oko,

jako rybí a dokonce zvuk vydává,

zamává a pak se snaží zahrabat.

Je podivná, kde se tu vůbec vzala?

Byla snad uťatá, nebo sama utekla někomu z těla?

Koukám, třeba i část chodidla zde najdu,

co by se mohlo toulat touto pustou pláží,

žlutě osvětlené duny tu tak temně září

a berou snad vzduch.

Ruka má své vnitřní orgány,

snad i oběh krve se jí daří,

vždyť v ní pořád tepe…

Jak stvořila játra, ledviny…srdce?

Jen mi s toho zebe.

Vyvíjí se dál, nebo to jsou představy,

Budím se, jsem vlastně dojat

a podivně nasraný.

 

A další představa o spojených tělech,

tři až čtyři v jedno funkční tělo.

Jeho boky dělají stejné kroky.

 

A sny mne táhnou dál,

i když už nevím, pořád těmi víčky hledím,

snad, abych se bál.

 

Zpocený se opětovně budím z psychózy,

prosím o prášky, by mně práskli do hlavy,

jak palicí a zatočily s bludy v narkóze.

Vždyť je to hrozné budit se zpocený a rudý.

 

                                                                       NUMA