Maximální perverze - jen pro otrlé dospěláky

Zástrky v krabici, kam žena se vejde,

jde to jen tam, velký ven nejde,

čekání na to, co ta s ním provede…dumlání,

zásun ….křečovité chvíle,

není to myšlenka, jsou to mé cíle.

 

Přemýšlím o tom, každý den před spaním,

stojí mi, já se v myšlenkách ukájím,

poslední křeč, ono to přechází.

vlkost mé peřiny, na sny já nesázím,

hlavně zas vydržet do další ranní mši.

 

Nehne pak se mnou již nic…útlum,

snad vylepší čas do rozbřesku slunce a víc,

či doufám v konec…

Budí mne hlad sumce,

zas další prohřešek těla, co doufalo v konec,

vyhoněn, raněn sám sebou,

zoufale málo energie pro další den.

A sen se rozplývá v beztvarý chaos,

snáší se drtivě vzpomínka rozpitá   ….na předtím,

Vím že to už nemá cenu.

Proč žiju?

Mám u držky pěnu.

Doufám v ženu i jen vzpomínku na ranní rituál.

Kouření na hajzlu v tom pajzlu „U abstinenta“.

Hledám v sobě víc než jen dementa.

 

Dávám si majzla,

by nechytli mne u rozcvičky ranní,

neptám se, hulím bez ptaní.

Nemá to myšlenku, jen setrvačnost života,

hniloba sprostota budoucna zachová další čas žít,

alespoň pár dní,

pak vše spálit…..

 

Hnít po rozjetí vlakem,

valem se blíží čas ukončení

a i to k zblití rychle času.

K datumu smrti mne ukájení nutí dál setrvat.

A trvat v těch křečích,

které mne tlačí a v řečích, že vše bude lepší

než nadcházející mír,

jen čekat a klid je teď můj cíl.

 

Čekám a umírám už teď….

Zas další krabici ….  zásun, já budu hned.

Jen aby další spánek sklidnil mne z myšlenek,

byť se tvářím pozitivně,

je to jen navenek.

 

 

Co napsat dál, jsou to jen myšlenky sráče,

co dle společnosti skáče

a nedokáže řídit se svým vlastním osudem,

budu hrát dál…pak už tu nebudem.

Jen další den života,

Sen co drtí a nutí mne to zaspat,

zatím je to setrvák

a nasrat nikoho tím nechci,

přesto přeci,

musím zas a znova opakovat,

že neznám lepší cíl, než onanovat.