Popelčin střevíc

V mém snění tma je

- kdepak světlo

v očích blesk maje

hvězdy smetlo

 

mé stinné tělo

světla mizí

z cesty, setmělo se

tma ryzí

 

nahotu halí

symetrickou

hvězdy selhaly

s tváří lidskou

 

polibky míjím

v zběsilém snu

kterak se svíjím

na dno klesnu

 

ke hvězdám padlým

z nebes hrůzou

vesměs vychladlým

s mírou různou

 

odevzdání se

osudovým

silám tíže, sen

lže, nedovím

 

se, která nejvíc

má mě ráda?

Popelčin střevíc

mám, napadá

 

mě záhy po všem

- taky chladnu

na haldě ovšem

v nenávratnu

 

kde zmrzlá tma je

v ní mé lůžko

noc bleskem kráje

střevíc s nůžkou

 

zdá se mi, líbám

jej, pak výše

smím, - dík zálibám

ve snech, tiše