Závod citů

sedím sám v pokoji bez oken
růžové stěny ohrnují nos
nad mou chůzí
jsou zmatené
jako závan větru česající
střapaté záclony touhy
bezedný oceán vášně
voní sametem
smetanový rolák ze slonoviny
vibrující stůl
když pokládám ruce
poseté prsteny
černé pařáty lásky
chmatají na mě
a lesknou se jak švábi
na těch zmatených zdech
prach ukrývá překvapení
nikdo neví jaké
ztvrdlá hadra je v agonii
bolest pokrývá celé její tělo
nemluví
jen se dívá
na mě
černýma bezcitnýma očima
z rohoviny
zvednu se
krev se roztančí
gumové ruce
klimbají v rytmu chůze
stát!
stát!
stát!
výkřiky mozku
výstřiky hormonů
výtrysky fantazie
unavuje mě to
růžové zdi jsou černé
co jsem jim udělal?
křivé dveře se sami
fikaně otvírají
rohožka se třese
boty běhají
jako o život
pláštěnka usychá
v letním dešti
a já tam pořád jen sedím
a koukám na ty růžové zdi