Anděl bez křídel

Krásná bílá dívka,
Snad anděl sám!
Ale co to?
Místo křídel krvavý šrám,
ze zad 2 černé pahýly trčí...

Přistupuji blíže,
pohlédám do její tváře.
Obličej- to bělost líbezná,
oči- 2 moře bezedná.

V té nekonečné modři něco se zaleskne,
slza jako vlnka na pláž vyšplouchne.
Další vlnka za vlnkou jde,
vzpomenu si na tsunami a chce se mi smát,
ale pak spatřím něco,
z čeho mi náhlým smutkem začne srdce stát.

Andělské slzy na zem padají,
v potok se slévají.
Na hladině křídla plavou....

Znova pohlédám do tváře anděla,
spatřívám, co jsem pro krásu neviděla.
Obdivovala jsem bílou tvář
a neviděla v ní bolest a strach.

Odvážím se zeptat co se stalo.
Rty se jí zachvějí
a zdrceně odpoví:
„Černota ke mně přišla,
utrhla mi obě křídla.
Ukradla mi nevinnost
a nakladla do mne zlobu a žárlivost.

Cítím, jak mě zahaluje tma,
dotýká se mne,
chce se usídlit v mém srdci.
Nemám sílu se bránit!

Vzpomínám na lásku,
byla pro mne vším,
teď ji ale v sobě necítím.
Místo ní nenávist a hněv.

Co je mi po druhých?
Hlavní jsem já! “
Krásná černá dívka.

Probouzím se a přemýšlím o tom snu.
Cosi mě tlačí na zádech.
V zrcadle spatřuji 2 černé pahýly...