Probuzení

Zdál se mi sen.
Byl plný hudby, smíchu a lásky,
která tam vlastně nebyla.
To, že jí bylo plno
ví ti dva jen.

Měla jsem strach
a v jeho stínu
zářilo slunce do všech stran.
V tisíce tichých,
nekonečných tlach.

Všechen cit
sežehly plameny
rozdmýchané vášní
A ti dva
byli-či nebyli krásní
nebáli se chtít.

Pak přišel vztek
z toho, že byli šťastni
Když si to dali za vinu
milovali se víc
ve stínu
výčitek.

Zdál se mi sen
a nechtíce dlouho spát
hloupě jsem
natáhla budík
před časem.

Někdy to nekrásnější zůstává nevyřčeno. Někdy to nejdůležitější. Někdy je to totéž. Pokud ovšem nemluvíme, nemáme šanci se to dozvědět.