Sněhová královna

smrtivé ticho krajem, sil na rovině nabírá,

sráží bílé ledovce, kde spí krása staletá.

 

její hruď klesá v utichnutí

a  s nárezem  zvedá se v poryvu

lední medvědi na stráži

jinak nic není tu naživu.

 

jak  sochá slepená ze střepů

odpočívá v bílém klidu

vlasy jak smotky záře měsíce

proč nohy jí nestudí, když  z ledu má střevíce?

 

řasy má  poseté námrazou

rty jsou  rudá doména

ojíněným závojem pokryta

jiskřivá kůže ledová

 

zlehka pohnuly se závoje

a dosnila svůj spánek

třytivou vlečku stahuje

zvířila malý vánek

 

když vločky se zklidnily

na přivítanou

ztvořili plášť pro matku svou

 

ladná a bílá jak smrt

obléká se krása průzračná

práce má mnoho, teď musí

vysypat sněhová mračna