Nedorozumění bývají smrtelná...

Seděli v parku.
na lavičce ji k sobě tiskl.
A ona to viděla.
Stála tiše opodál.
Plná rozpaků,
plná rozhořčení.
Zuřila.
Byla naštvaná sama na sebe,
že nedokáže jít
a říct mu,
co si o něm myslí.
Tak tam stála
a po tváři se jí koulely slzy.
Slzy, který mazaly všechno to krásné,
co se jim stalo,
když byli spolu.
Spolu?
Jak si mohla být tak jistá?
Jak dlouho už ji podvádí?
Kdo je ta neznámá?
V čem je lepší?
Sebrala veškerou odvahu,
ale nebylo jí tolik,
aby mu mohla říct,
jak moc ho nenávidí.
Otočila se a listí zašustilo.
Otočil se a uviděl ji.
Zvedl se a šel k ní,
ale ona už ho nechtěla.
Utíkala.
Zavřela se do koupelny
a sáhla po žiletce.
Stál tam a bušil na dveře.
Ráno mu řekli, že je mrtvá
a on si tak moc vyčítal,
že jí svou sestru nepředstavil dřív.