SLUNÍČKOVÝ STRACH

„Ty se mě bojíš?“
Pořád slyším
tvůj hřejivý hlas.
„Nebojím.“
Tak marně tiším
pravdu zas a zas.

Bojím se…když jsi daleko…
To bojím se strachem květiny,
které se na sluníčku daří,
však které i deštík nevinný
voňavý kvítek zmaří.

Bojím se…když jsi nablízku…
To bojím se strachem planety,
jež putuje po stejné dráze
a dovolí-li si zálety,
zhatí svět dosud v rovnováze.

Bojím se…když jsi se mnou…
To bojím se strachem Daidala,
jehož syn se nechal svésti,
až křídla se na těle mu vzňala
přemírou vřelého štěstí.

Bojím se tak krásně, cele
však hrůzu mám, že snad
řekneš mi jenom posmutněle
„Vždyť nemáš proč se bát.“