Způdypud

Když v tobě roste život,
kterému už nikdy nedám jméno,
kloním se duchem k uším mušlí
/tam na úpatí vždy plážstev
měkká jako rybí vzlyk/
a naslouchám šumění ozvěn
prvoků proměn
prvních
moří

zázrak zrození

Tvoje tělo korýšů kryt
- schránka
/vždy tak tvrdá? - slonovinová
Bastila, hrot pravěkých lovců
s vyrytými jmény obětí/

Tys jeskyně Altamira tající
strach o přežití
jen s obtiskem mé dlaně ofoukané
prachem bot z dalekých cest
v kruhu

Už řadu zítřků jen vydechuji,
snad abych odfoukl,
snad zahřál mrtvý bod,
snad nebyl

***

To jméno šeptám do starých půd
s odloženou touhou,
kde vítr zvučí střeva pián
připíjí předkové psím vínem
na zdraví
nenarozených dětí
a prokletých básníků

Všechny ty vjemy barev, chutí, vůní
blankytů, ranních slin a levandulí
už dávno se slily do jednoho
halucinačního trychtýře,
co napříč mnou vyplaví
ta bolavá slova

Nikdy tě nepoznám, Agáto!