Courage

Vítr vál a prohýbal se vřes,
leč bez pohnutí stál tam les,
na úbočích hory stál a větru vzdoroval,
ten hrad jež minulostí a plamenům vzdoroval.

Na jeho klín však padl stín,
když temný tvor tam mlčky vlez
a pod kamennými síni ukrýval se hned.
Jak tvor ten řval tak pták zpíval,
že magií se dobro šíří,leč zlo se nepromíjí.

Pak vítr k východu se zdvih,
les znehybněl a ztich,
a přes ten sál se bazilišek hnal
surově napadal a důvtipně poutníky ty mordoval.

Sténala tráva, rákos lkal
ve vlnách vod, když dál se hnal
ševel a šum až k nebesům,
kde nářky nevinných mraky,vítr roztrhal.

Nad tím hradem v povětří,lítal oblak veliký,
to had když hlavu zved a hled,
že sobeckým býti je,marně doufal v poklad veliký,
leč pánu svému tajemný.Špatně stvůra počítá,
vždyť osud stojí za rohem s odvážným tím rytířem.

Zařval had tam v ruinách svých,
kde domov hledal ukrytý,
to důvtip stal se zhoubou zlou a pro hada osudnou.

Kdo ví,kde konec rytíři,když ze sklepení šel,
on píseň pěl až les šuměl,
kdo ví kde konec měl tem bloud co vstříc,
nejhorší stvůře se dal,až lásku své milé zanechal
tam za mořem,odkud ten vítr pocházel.

Pak vítr k východu se zdvih,
les znehybněl a ztich,
leč přes močál si vítr dál
surově hvízdal v notách svých.

Sténala tráva, rákos lkal
ve vlnách vod, když dál se hnal
ševel a šum až k nebesům,
kde cáry mraků roztrhal.

Nad naší Horou povětřím
přeletěl dračí sluj, a tím
i balvany tam u brány,
kde dosud ve vzduchu čpěl dým.

Pak se ten vichr nechal svést
přes moře noci dálkou cest.
Měsíc jej hned jal do plachet
a znovu svitla záře hvězd.