Potkávání

Seděl jsem jenom na obrubníku,
pod nohama se pomalu rozlejvalo
žlutý světlo lamp
a zas přišli oba, večer a tma,
ona voněla usínajícím dnem,
slunce jí obtáčelo posledním paprskem,
i když nechtěla,
on si občas přitáhnul zčernalej slamák víc do čela.

Vídáme se možná často, vážně,
nechci si přidávat, ale bude to tak,
jenomže pořád se umíme pozdravit jak ve svátek
a říkat si ty slova celý,
do pětníku,
nevynechat nic a nemyslet na to, co bude,
anebo se dívat nazpátek,
prostě to, co je těď v tomhle okamžiku.

Ty kapky, který po dešti zůstaly viset
na šňůře na prádlo,
štěstí nic nestojí,
štěstí je za málo.