Co se děje?!

Odněkud

se berou

ty moje myšlenky,

co mě celou

poněkud           

vhodí do řeky

beznaděje.

Co se děje?

Nechci utíkat pryč

a nechci zůstat,

ale moje zbabělost

mi nedovolí řvát:

„Tak křič

 ty hajzle!“

Tak co se, k sakru, děje?

A kdo za to může,

že mě moje vlastní mysl

slovy nepřemůže,

ikdyž se o to snaží,

nemá to smysl.

Nedává to smysl.

A proč by taky mělo?

Proč by moje tělo

mělo umět mluvit,

jestliže mám duši,

jež jak mnohý tuší

jsem já.

Já.

Bez těla.