Černý rytíř

Již v dávných časech se to stalo,
však minulost se opakuje,
už zas se to odehrálo,
opět se nebe zatemňuje.

Černý rytíř vykráčí ze tmy,
na zádech kosu a kříž,
připraven popravit všechny,
kteří popravili již.

Z dálky ozvala se střela,
každý choval se jak blázen,
každý běžel do kostela,
jen mne srazili na zem.

Spaste všichni, spaste duše,
od kostela se rozléhalo,
za mnou černý rytíř kluše,
horko mne rázem polévalo.

Vrata už se zavírají,
do kostela teď neprojdu,
kolem se zbraně povalují,
budu se bránit, nepojdu.

Ze země jsem kuši zvedl,
a na rytíře vystřelil,
však on se při tom ani nehl,
i když srdce jsem mu prostřelil.

Tak jsem nabyl šipku další,
teď chtěl jsem mířit na hlavu,
za rytířem se jenom práší,
jak jde si na mou popravu.

zamířil jsem, chtěl jsem střílet,
však kuše se mi rozbila,
když rytíř začal hrůzně kvílet,
tak i kostelní věž zvonila.

Z kostela pak vyšli lidé,
kteří se vevnitř schovali,
však bylo na nich něco jiné,
jak po smrti vypadali.

Teď nezbylo už žádné místo,
kudy bych mohl utéci,
už nemůže mi pomoct nikdo,
má krev musí protéci.

Z jedné strany rytíř kluše,
z druhé strany nemrtví,
na zemi rozbitá kuše,
a na nebi temnota tkví.

V dávných časech byl jsem kat,
však popravoval jsem neprávem,
a nevěděl jsem, že jednou snad,
i já budu popraven.

Černý rytíř přišel ze tmy,
na zádech kosu a kříž,
stihl už popravit všechny,
kteří popravili již.