Zásek

Sedim si pěkně doma u čaje a koukám z vokna.
Sníh na zemi dole ještě netaje, vítr nefouká.
Zčistajasna zataženo nebylo, úplně jasně.
Slunce k tomu do vesmíru svítilo a bylo krásně.

Najednou se na to Slunce podívám, srdce mi buší.
Vypadá to, že skoro nic nevnímám, jenže něco tuším.
Náhle Slunce zmizelo a plno hvězd tam svítilo,
všude tma a po obloze cosi slídilo.

Koukám se dál a něco mě napadlo.
Místo Slunce na mě zírá obrovský zrcadlo.
Je jako boule, něco v něm vidim,
nějaká koule, svět plný lidí!

V něm jedno místo, celej se točím.
Zdá se mi blízko, nevěřím svým očím.
Kouknu se lépe, trochu mě zebe,
v osobě za oknem poznal jsem sebe.

Otočím se a nebe hledám,
sedim na židli a zas jsem sám.
U okna, u čaje.
Sníh netaje, do háje!