Ulička

Byla půlnoc. Šla jsem mírně osvětlenou ulicí z hospody, ve které jsme seděli s kamarády a s člověkem, který pro mě dokázal představovat svět, domu. Jediné co bylo slyšet byly moje vlastní kroky, které doprovázel kovový zvuk mých holí, které jsem měla díky přetrhaným vazům v koleni.
Náhle jsem zatočila doprava. Přede mnou se ve tmě krčila temná ulička, která spíše vypadala jako černý tunel do neznáma, obklopený vysokými paneláky. Váhala jsem zda vkročil do toho neznáma nebo jít dál běžnou cestou k domovu. Měla jsem pocit přebytku adrenalinu ve svém těle, ale byla to pouze nadmíra vzteku a zuřivosti, který mě doprovázel už celé hodiny v hospodě a náhle jsem udělala krok vpřed.
Ten, co pro mě znamenal svět, tak vždy na mě koukal jako na někoho, kdo mu dokáže změnit život. Dnes to ovšem bylo jinak. Svým upřímným a láskyplným pohledem, dnes nekoukal na mě, ale na někoho úplně jiného. Viděla jsem jeho dotyky, které jsem skoro cítila na svém těle, padali na tu neznámou slečnu, která se tam objevila z ničeho nic. Pití, které by jiné dny bylo pro mě, bylo pro tu neznámou. Pohledy, které mi dokázali rozbušit srdce tak, až mi skoro vyskočilo z těla, byli pro ni. Slova, která skoro znamenají poslední kapku slunečího svitu, nebyla chrlena na mě, ale na ni. Té neznámé osobě, která už svůj svět našla v někom jiném, patřila jeho neodolatelná pozornost.
Šla jsem uličkou a myslela jen na něho. On jediný dokázal z mého smutku udělat radost. On jediný dokázal z mého pesimistického pohledu na svět, udělat ten optimistický. Chtělo se mi plakat. Plakat tak, že z pláče by se stal křik. Chtěla jsem se vrátit a promluvit si s ním, ale po tom co jsem viděla, jsem snad neměla ani špetku síly. Ve chvíli kdy jsem byla ve tmě a neviděla ani na krok, jsem si uvědomila, že jsem do něj zamilovaná. Zamilovaná tak, jako jsem nikdy nebyla. Byla jsem na rozpacích. Najednou mi nohy začali slábnout. Upadla jsem. Zem mě studěla i přes vrstvu zimního oblečení. Chtěla jsem, aby se tam objevil a pomohl mi vstát, ale nic se nestalo. Nebyl tam nikdo jen já a hrobové ticho. Chtěla jsem se zvednout, ale mé tělo ochablo a bylo přepadené vyčerpávajícím smutkem.
Teď jedině doufám, že "neznámá" se už neobjeví. Jeho pohled, vůni, hlas a dotyky neznamenají jen to, co ostatní vidí. Každý jeho pohyb je ojedinělí, jeho barva očí je neuvěřitelná. Jeho hlas je jako neznámí zvuk, který by dokázal očarovat i hudební experty. Jeho lehkým dotykům, se nevyrovná ani to nejjemnější pírko.
Miluji ho, ale jak mu to jen říct?