Soví nálet

Potištěná tisícem slov,
jsem zmatená z hnízdění sov,
jsou v hlavě mý a loví tam,
mé myšlenky, co ukládám.

Umazaná od inkoustu,
myšlenek mám v hlavě spoustu,
za soumraku sama usínám,
sovy houkaj, tak je proklínám.

Nikdy se nic nezmění,
dál jsme duše zpřízněný,
neměj za zlý hlavě mý,
že má sklony k bláznění.

Dál, dál, dál,
dál půjdu tou cestou
prašnou, prašnou,
až hvězdy pršet začnou.
Dál, dál, dál,
dál se nebudu jen dívat, dívat,
jak se sovám začlo stmívat.

Snad svítat začne od zítřka,
jsem tvá prokletá básnířka.
Pokácíš trámy dřevěný,
přesně ty, kde sovy spí.

Dál, dál, dál,
dál půjdu tou cestou
prašnou, prašnou,
až hvězdy pršet začnou.
Dál, dál, dál,
dál půjdu kamkoli
s tebou, s tebou,
tam kam naše cesty vedou.