Sen, den co den

Čekat,že ze mě to vyprchá,
bylo dost naivní,
vždy najde se, co plamen rozdmýchá,
je to jak bezradný výkřik do ticha,
tráva mě uklidní,
od reality pryč mozek prchá.

Od první vteřiny,
se mi rytmus srdce změnil,
nemyslím na hodiny
a nekupuji si noviny,
rozum jsem za cit směnil,
a spadl do rokliny.

Prý se tomu láska říká,
už je to tak,
srdce jak bomba tiká,
měsíc se oblohou smýká,
zakryje ho mrak,
proč za city se dnes pyká?

Stát venku v dešti,
a pozorovat kapky, jak padají,
vymanit se z kleští,
poznat chvilky štěstí,
koukat, jak po okapech stékají,
myšlenky mé se tříští.

Snesl bych ti modré z nebe,
postavil monumenty,
hlas se chvěje, srdce zebe,
a to všechno jenom z tebe,
tak mě zamotáš jen ty,
toužím tě mít vedle sebe.

Když se probudím,
otevřu oči a jen tak zírám,
na tebe myslím,
tebe všude vidím,
jsi obraz, co zlatý má rám,
dál do blba hledím.

Ze střepů zrcadlo poskládám,
oceán z jezera,
na dlani srdce ti podávám,
kolem úsměv dál rozdávám,
není to nádhera,
když slova do veršů vkládám?

Ano, já jsem blázen,
šílený poblázněný cvok,
chci bořit hráze,
ty jsi má extáze,
už to je nějaký ten rok,
a ven to jde rázem.

Nikdy nic nebylo, snad ve snu jen,
a já bych o to stál,
pokaždé, co vyrážíme spolu ven,
včera, dnes, zítra, den co den,
na co jsem si hrál,
když vím, že jsi můj jediný sen.