Monolog dvacátehotřetího roku

Zprzněná slova lásky,
utkvěla mi mezi zuby.
Jejich význam bez nadsázky,
už jen smrdí z huby.

Všechno co se v jedno slilo.
Láska, nenávist, lhostejnost, chtíč.
Zmizelo. A co zbylo?
Nic! I to je dávno pryč.

Minulost je…
Ztracený můj sen.
Zda-li ještě žije,
vytratil se s odlivem.

Truchlit, můj brachu,
pro těch let pár nemám kdy!
Popel popelu, prach prachu
v prach se obrátili sny.