Hymnus Slunci

Nacházím se ve stavu euforie,
ale každý do mě pořád ryje.
Jenže smát se nahlas, to mě baví,
a sedět ve škole mě fakt nevadí.
Všichni okolo se mému smíchu diví,
a jen blázna v extázi ve mně vidí.
Já však taky koukám všude kolem,
každým okem, horem, dolem.
Hledám slečnu, hledám jí,
aby se se mnou smála potají.
Chci svou euforii s někým sdílet,
nebo z toho začnu šílet.
Stavy euforie se totiž mění,
v náladu plesnivého zrní.
A pak potřebuji někoho se mnou,
aby mi pomohl se slečnou Temnou.

Ptám se a volám do města i pole,
koukám se po ní všude kolem.
Nehlásí se a už je mi to jedno.
stavy euforie likvidují temno.
Chci to rozhlásit, říci to všem všude,
že štěstí kolem nich taky jednou půjde.

Dosazovat racionální funkce mě nebaví,
však každá substituce jednou se vysadí.
Nechci slečnu jako racionální funkci,
protože by šla substituovat dvěma pulci.
Raději chci slečnu reálnou a nefádní,
pro mě za mě klidně iracionální.
Nechci jí totiž vyšetřit či řešit,
spíše se s ní trošinku těšit.
Integrály teď si strčte za klobouk,
chci udělat všechno, chci si zamanout.

Jsem ten nejšťastnější člověk v metru,
šťastnější, než Pošta v svetru.
Celý svět teď patří mně,
sakra, co si o mně myslíš, hle:
Kavu nepožívám, nejsem narkoman,
trávu nehulím, tabák necumlám.
Asi jsem v poslední době na sluneční pohon,
směje se na mě a káže: "Tak se rozohň!"

Poslouchám sluníčko, poslouchám sebe,
a při tom všem myslím na koho? Tebe.
Snad tě to nemine a taky tě potká,
a bránit ti nebude ani moje fotka.

Ja se jdu radovat, mít dráhu z metra,
horskou, stačí snít, zhasněte světla!
Život je nádhernej, je celej náš,
pánové, dámy, nalaďte hlas.
Zasmějte se ze svého srdce,
a obejměte svého bližního přece.
Vážená lúzo, vážená veřejnosti,
zapomeňte někdy na starosti.
Vždyť máme sebe, máme i nebe,
tak se už zasmějte, doprdele!