cupitání deště...

bylo tmavé odpoledne
obzvlášť vyvedené
v zádumčivé šedi
hrozící deštěm a koncem světa
poklidná hladina vody
se v zapadajícím slunci leskla
jako ukutý plát mědi
zvuky se vpíjely do kamenů
a na podlahu padaly rubáše ticha…

zůstal jsem na okamžik stát
a rozhodl
že si nebudu lámat hlavu
tím
co v přítomnosti
bývá jen budoucí možností
jako třeba ohřáté cvočky od rukávů
v dijonské hořčici
s pruhovanou kravatou
vtěsnanou ve sklenici
plnotučného mléka
a baculatá lampa
z karmínového hedvábí
co se tváří jako duch
a potvrzuje existenci
až večerem…

když se objevila
chvíli to vypadalo
že mě vlastní nervy spálí
i s elektrickým křeslem…

měla obličej
jehož rysy přivádějí mysl na polibky
poctila chaise longue
a pohodlně uvelebena s hlavou zakloněnou
pokuřovala cigaretu
v poloze kterou shledávám velmi půvabnou
měsíc zabloudil
a vléval mezi domy podivnou záři
v níž se popelnice
a šňůry na prádlo měnily
ve stříbrné truhlice
a obří pavučiny babího léta...

najednou mne napadlo
že se stane něco velmi důležitého
co nepotřebuje lesklý nátěr
jenom mlčení
a správnou dávku pozornosti...

zvedla trochu plaše svazek básní
roztržitě jej prolistovala
a náhle jej docela samozřejmě
vyhodila ke stropu
kde jej lampa pohltila…

to ji potěšilo
a dala se do smíchu…

přidal jsem se k ní…

pak se zarazila a povídá
musela jsem vás vidět
měla jsem velké obavy
že při jídle polknete
jeden z těch manžetových knoflíků
teď už vím
že budete zase v pořádku
a zmizela…