Můra

V pokoji sedělo,
matky se zželelo.
Ta v louži krve, na zemi leží,
pomalu a nejistě dýchá stěží.
Dítě smutnou píseň pěje,
její ruku ve své hřeje.
„Proč vzala sis život matičko má
a nechala o samotě svého syna?
Žij ještě chvíli,
co vystačí ti síly.
Žij ještě, žij
a z mého oka slzu smyj.
Ať nepadá na zem,
kde teď s tebou jsem.
Ať zůstane tam,
kde schovanou tě mám.
Kde zůstaneš mi napořád,
kde budu tě mít navždy rád.“
Venku se teď zešeřilo,
něco k oknu přiletělo.
Chlapec k němu popošel
a setřel námrazu ze studených skel.
To můra na něj zírá z venčí,
na svých zádech lebku věnčí.
„Smrtihlávku, smrtihlávku,
kam odvedeš mi moji matku?
Jak daleko od domova?“
Můra zas pryč odletěla.
Dítě se vrátilo ke své matce,
rukou jí vlasy přejelo hladce.
Zjistilo, že už je pozdě. Tu slyš...
Do smutné noci, do vánice,
ozvala se klekánice.