Samizdat.

Samizdat.

Všudepřítomný prach
nechuť přiznat si bloudění
prvoplánové ponoukání k smíchu nezabírá
místo konání ulice
cestou z knihovny skládám v očích písmenka
šílený smích slaví úspěch
něco mi někdo říká
schovávám se v davu
v dálce je slyšet sanitka
ale všichni se do ní nevejdeme
což usoudil i řidič
a pro tentokrát ještě
nechal brzdu spát.

Všudepřítomný prach
v kavárně sedá na opuštěný klavír
z repráků zní jemu nepodobné cosi
každý den spolehlivě stejně
a překvapení teď chodí po střechách
a píše s nadějí
samizdat o lásce
o Slunci v prosinci
když náhodou vyjde
i pes si lehne a nechá se jím hladit
jako dlaní svého pána

o noci bez světel
a hvězdách
které nemůžeme popřít
pouze tím že je nevidíme
o tichu
kterého jsme se zřekli
protože nám může pomoci hledat...

V kavárně zhasli
ve tmě je každý dotek klavíru znát
ve tmě a v tichu
lze vidět a slyšet víc
než na karnevalu
v Rio de Janeiru...

Překvapení s nadějí otevřely střechu
hvězdy se posadily
a klavír začal hrát
pro ty
co ještě slyší.