Propast

Myslím, že jsem smolař největší,
co každý večer probrečí.
Prázdnota mě stále tízí
a samota už se ke mně plíží.
Já snad slýchám jenom to, co chci
a pak padám porpastí.
Nekonečnou propastí života,
co každému naděje jen ubírá.
Připadám si, že padám a padám
a padák s sebou nemám.
Propast je hluboká
a tak dno mě ještě nečeká.
Ale zároveň také není nikdo,
kdo by mi podal záchranné stéblo.
Tolikrát jsem už nabourala,
ale zkouším to pořád, zas a znova.
Třeba se jednou najde ten,
který by byl ochoten
vytáhnout jednu zklamanou holku
z propasti popletených životů.
Kamarádi pro mě znamenají mnoho,
ale neušetří mě zklamání jednoho.
Proč mě vždycky každý zklame,
když ví, že je to těžké pro mě.
Já jsem prostě blázen jen
a každý to pozná jediným pohledem.
Můj pohled říká:
"Jsem naivní a důvěřivá!"
A dokud to někdo sám nezná,
pak klidu nikdy nepozná.
A já vždycky na to doplatím,
slzami pak zaplatím.
Taky mě pak hodně mrzí,
že musím žít s egoisty.
Nechápu je a vlastně ani nechci,
přijdou mi totiž strašně prostí.
Je mi jich opravdu líto
a oni moc dobře ví to.
Ale daleko víc než je,
lituju teď sama sebe.
Všem asi vadí už jenom to,
že tenkrát narodilo se to.
Tak si vážně připadám,
a tak propastí dál padám!!!