Jedovatá růže

JEDOVATÁ RŮŽE

Předals mi růži – krásný květ,
štěstím točil se mi celý svět.

Odstín krvavě rudý,
trnů počet sudý.

Lístky na dotek vábily,
ostré trny zraku se líbily.

Konečky prstů pohladily bodec trnitý,
protla se kůže – stal krví se zalitý.

Do tváří náhle vkrádá se mdloba,
pohlédnu ti do očí zas a znova.

Tělem se šíří vražedný jed,
avšak ústa tvá stále sladká jako med.

Je to omyl nebo náhoda?
Přec říkal jsi: ,,začneme od znova“.

Jedovatou růži dals mi darem,
otrávils mě – nepříjde zmarem.

Začneš znova – a já v záhrobí,
cos učinil – nikdo se nedoví.

Stačilo jen říci slůvko ,,sbohem“,
nemusel sis hrát na vraha - stávat se bohem.

Na oplátku pošlu ti ze záhrobí děkovné prokletí,
ať již nikdy nepoznáš lásku a horoucí objetí.