Bláhový Ikare...

Jak Medůza, co chtěla pohřbít krásu,
v kalné vodě mezi kamením,
podlehla pekla mámením,
stvrdila smlouvu s ďáblem
v kněžské sutaně-
tak, i kdybych anděl byla,
s radostí nebesa bych opustila,
do bahna pod střevíci velkých malých dam
pro tvoje sny se propadám.

Síťkou z vláken lásky
mávala bych na bělásky-
chytala štístka, odlesky slunce na hvězdách,
i když má přání jsou ti pouhý prach.
Z malströmu mě vytáhla tvá ironie
a srdce, co jenom v slovech žije.
Za maskou z ledu Himalájí
prý vždy se něžná duše tají-
pochybuji o slovech klasika,
neb jeho výrok se tě evidentně netýká.
Ty city ožívají pouze v řádcích knih,
a nic nedokážu přečíst v očích tvých.

A stejně, jak světlo do černé díry padá,
jak letí můra k lampě-chudák, umírá tak mladá...
Co zvědavost má si žádá-
vědět, jsi-li vlk v beránčím rouše,
pes, který štěká a zároveň i kouše.
Vím, že svíčka smrtihlava zabije,
ale ty nemůžeš tušit, jak mi je-