co já vím

Tak jako zrnka písku se kterými si odliv a příliv hraje,
tak jako zrnka prachu se musí chtě nechtě nechat unášet tam,
kam se větru zachce a ani voda ani vzduch nehledí na přání unášených zrnek.
Každé z nich se dostane dříve či později do bouří a tajně si přejí,
ať ten vířivý kolotoč skončí.

Ten bezzubý boj s osudným protiproudem tisíců z nich,
ten pocit hledání klidného místa, kde mohou spočinout
a jedno ke druhému se přimknout,
to hledání klidu přes škodolibost živlů,
to je to čemu člověk prý říká život.

Jak málo lidí se však zrnkům podobá,
proč je v každém jen nenávist, ješitnost a zloba?
Proč neznají pokoru v bezzubém živelném boji,
když většina se vlastně jenom bojí?
To zrnko časem svůj klid najde. A člověk?
Co by chtěl najít? Když klid svůj nehledá
a lidskost k sobě jenom hraje.