Pokoj a kytara

Vcházím do pokoje,
je tu tma, rozsvěcím.
Vcházím a čekám nic,
já však něco tu objevím.

Vcházím do pokoje,
hned na prahu mne však něco zastaví.
To ten pohled na pokoj zaprášený,
vcházím a dostávám pocit zmatený, váhavý.

Vcházím do pokoje,
kde sto let nikdo nebyl.
Vcházím a vidím kytaru,
zaprášenou, kdo by se divil.

Vcházím do pokoje,
ta kytara mě táhne blíž.
A já teď náhle vím,
kde před světem má skrýš.

Vcházím do pokoje,
je tu tma, rozsvěcím.
Nehledím napravo nalevo
a ke kytaře zamířím.

Vcházím do pokoje,
ten nástroj již mne v moci má.
Zadrnkám na ni a ten tón
mi naději, útěchu dá.

Vcházím do pokoje,
již čeká mne tu má kytara.
Zadrnkám na ni a svět se změní,
pustá, nelítostná Sahara.

Vcházím do pokoje
a k motýlům míří mé pohledy.
V louku Sahara se promění,
mění se za zvuků kytary.

Vcházím do pokoje
a s láskou mne má kytara vítá.
Drnkám již dlouho,
nad obzorem svítá.

Vcházím do pokoje,
jediné, co vidím, je kytara.
Kéž by to byla věděla
má zlatá kytara drnkavá.

Vycházím z pokoje
a vstříc mi jde další den.
Přespříliš rychle se rozplývá
můj kytarový sen.

Vcházím do pokoje,
je tu tma a bude napořád.
Žárovka zhasíná,
kytaro, cítím chlad ...