čas setí...

kyvadlovou dopravou
která se nemá kam kývat
odrážím šípy úzkostných kostí
a najednou si nedokážu vzpomenout
jak se hláskuje štěstí
k čemu je dobré
pořád vstávat z mrtvých
když stejně znovu umřete
cítím že mi zdravý rozum uniká ven
nosem
a v plicích se usazuje vlhké listí…

to se nedivím
nemáte tu žádný stůl ani židle
ba ani nebe…

kdesi uvnitř
Turingův přístroj
zaměřil dívku
co měla pleť i vlasy
v barvě perníku
a já na ni vyvalil oči
jako by jí z uší rašila cibule...

tak jsem tak civěl
a chvíli to trvalo
rozpínal jsem se do kružnic
a prolétaly mnou hvězdy
potichu se ženoucí
po nevypočitatelných drahách
kůra se zformovala
do nových stromů
moře rozkvetlo
nanuky ledovců roztály
a pak ze mne vypadlo
když je chci doplním si je
je to jako s hudbou
stačí si najít místo
vytvořit pár kusů nábytku
nechat podlahu
aby se rozšířila
udělala prostor
a prodloužila rozkoš
z odhalování záhad
ovšem tvé možnosti života
s příznaky vody
vzrušují víc než moje jistota...

jsi jako kapky deště na jazyku
omýváš mi kůži
a zavlažuješ netečnou zem
proč z tebe můžu mít tak málo?
a přesto však jako lupen
s tváří nevidomého
otvírám sebe k obloze…

vím co by sis přál
ale víš proč nemůžeš mít všechno?
kam bys to dal…