v mé pracovní ojedinělosti na onkologii jsem poznala dámu... doktorku... která mi s každým dnem společně tam viděla a vnímala vše ze mě, co bylo... děsilo mě to... ale milovala jsem ty její chvíle, kdy přišla a ptala se na názor i když nemusela... mosty jsme spolu přestavovaly v údolí... moře uměly tehdy vypít, jen pro okamžik...
odhrnul jsem něco zeminy
a pomalu došel k ní se slovy
zrovna jsem uvažoval
že máme pilulky na hlavu
obličej strach poprsí úzkost
ledviny závislost
nejen na alkoholu
srdce plíce
stanovisko na životní tvorbu
jak najít východisko
z nouze
ale pro zasmání sami sobě
to ne…
staly jsme se přítelkyněmi...
kdykoli přijela sem nebo já k ní jsme do noci povídaly...dodnes...
nedávno přijela s manželem, víš, jestli chceš cokoli poseď s ní já jdu spát... a my debatovali do rána... pak mi Eví řekl, nevěřil jsem, ale měla pravdu, měla.. jojojo naslouchat jsem vždy uměla... jen lze to i naopak? občas jsem se ptala...
až jsme se přistihli
že přijímáme extrémy
jako něco běžného
než se nad nimi zamyslíme…
a rozesmáli se…
:-)
13.05.2017 02:38:58 | zelená víla