obilí v kruzích...

vyšplhal jsem
po divoké noci
na špici topolu
abych si vyfotil
několik obilných fragmentů
když mne upoutala postava…

stála uprostřed
v poli
olemovaném stromy
jako krajkoví
a cosi zapisovala do notesu
/nejspíš stav výnosu/
ale v tom tvídovém sáčku
kalhotách a sněhobílé halence
do té pšenice moc nezapadala…

vyzařovala z ní zvláštní nejasnost
co pozvedává krásu
mimo dosah času
zřejmě odchovaná džezem
a neklidným temperamentem
protože když se zhoupla
od špiček po paty
způsobovala mikrovíry…

pole i se mnou se přeoralo
skrz tělo
mi rozpálila jádro
a já cítil
jak se oplétá úponky jejích pocitů
jako větrem rozkymácené lesy...

přiblížil jsem se potichu k ní
nahlédl přes rameno
její písmo připomínalo krupicovou kaši
posypanou čokoládou…

aniž by vzhlédla povídá
já si to hned myslela
podle úhlu deformace klasů
typická vzdušná nehoda
tyhle většinou bývají po třicátém
to když jim vypoví službu
některý z motorů
snaží se všemožnými výkruty
nespadnout na zem
i když co si budeme povídat
často jsou pod vlivem
a zpomaleně se otočila ke mně
což na mne zapůsobilo okamžitě
pokožka se zbarvila jako řepa
a oči se podlily rudou šťávou…

to nic
tahle barva mi jde taky dobře
ale s mandlovou pletí
a oříškovýma očima to je horší…

vzduch kolem ní se množil
takže v tu chvíli jsem zatoužil
být ventilátorem
a stát se součástí jejího světa
před obličejem
i když mi pořád vrtalo hlavou
co vlastně myslela těmi barvami
že vy jste z dopravního?

vlastně ano
ale z toho vesmírného
díky za malé rozptýlení
co pro vás mohu udělat já
je tohle
a rozplynula se…