NĚCO

Blahodárné ticho slunečně erupční
jen ostružinový skřítci tetelící se nebeskou zahradou
v poločasu rozpadu citových vazeb
a milenci neskutečně v podstatě skuteční
obnaženi vášní až do morku kosti,mrchou zubatou
tolik našeptávání a plouživě hřejivých skladeb

takové zátiší z tlukotu terpentýnového srdce
destruktivní ale zároveň tak inspirativní
jako vysuté zahrady tvých nádherných prsou
když napružený cepín,do pahorků té krásy zamrzne
a tak stroze pozitivně relativní
jsou smysly uvržené v realitu drsnou

protože tolik toho chceme
nebo něco za něco
už není košer nemít zadní vrátka
a tam kam jdeme
je možná,právě to něco
jako štěstí,či vysněná pozlátka

kde bezpáteřní a bezcharakterní
plní si kapsy naší krví a potem
a dluhy dávno už nekryté zlatem
připomínají potápějící se Noemovu archu.