Básnické probuzení.

Jak holohlavá pravda saje mé rty,

tiše přivinutá, tělo na tělo.

Takhle mi tajně krade růžové sny,

aby jen v bolesti mé srdce utkvělo.

Načež růžová mění se na modrou,

to jen aby došla k jedovaté zeleni.

A já se ztrácím, ovládána osnovou,

a mé tlející tělo požírají jeleni.

Nic už není na svém místě,

a vroucí voda zalévá hnědý prach.

To jen vařím si kávu, jistě,

ta probudí mne a sežehne můj strach.

Ráno básníka, děsivé a nádherné,

myšlenky na smysl, vždycky tak nezbedné.

Není nic čím bych je mohla zastavit,

tak dál jen přemýšlím,

nechci se napravit.