Bratr a dvě sestry

Temnota chodí bez tváře
Slzy vpíjí se do polštáře
Sestra Samota s ní ruku v ruce
Rozbíjí na prach lidská srdce
Žal, jejich bratr nejstarší
Když příjde tak se v duši rozprší.

V mém vnitřním světě mají hrad
V tom deštivém bludišti beze stěn
Každý z nich touhy a naděje mi krad
Změnili tak každý den ve smutný sen
Kdybych mohl probudil bych se z něj rád
Zas vidět světlo skrápět moji vnitřní zem.

Bloudím v lese děsivém a prokletém
Kde v mokřadech propadá se zem
Dívka bez tváře volá "pojď už sem!"
Láká mne hlouběji ke hradu k bažinám
Každičký okamžik bezmocně proklínám
Ztratil jsem klíč ke slunečným planinám.

V mlze moje já se zvolna ztrácí
Tři sourozenci dali si tu práci
Strom se chvěje v krutém mraze
Já na něm visím za krk na provaze
Každou minutu ztrácím k žití vůli
V mém nitru rozčtvrcen, naražen na kůly.

Stařičké domy hoří černým plamenem
Země rozbitá doteky střetů a války
Nejde se bránit mé nitro lehlo popelem
Namísto křišťálových řek tečou tu splašky
A tak Já, Temnota, Žal a Samota vedle sebe jdem
Tam někde v dáli kde zbyl jen o smrti sen.

Vychrtlá dáma stojí s dýkou v ruce
Na čepeli jed působící vskutku prudce
Dýkou krájí večeři - čerstvá lidská srdce
Vedle ní mládenec s tváří kápí krytou
Před ním vidím se klanět mou duši zbitou
"musíš se vzdát" čtu do kamene zprávu rytou.