Večer pro jednoho

Pěna jak jinovatka,
mizela pod sluncem žárovky.
Já zpytoval život v baru,
kde jsem kouře známý host.

Tak stál jsem u sklenky,
která se podobala rukávu
nekonečného uspokojení,
jelikož se plnila znovu a znovu,
dle předem dohodnutého scénáře.

Nikdo nechápal genius loci,
utvrzený vlnami jukeboxu,
které podpořené odlesky,
ježily se v bublinkách
neúměrně ztepilých.

Komunikace byla náhrada doteku,
neb každý byl upřímný ve své pravdě,
jenž byla převratná i nicotná,
dle svého obsahu a autora.