HROBOVÉ TICHO

Hrobové ticho
a jen slzavé obětí struny
co polapená v síti času
tesknivými prsty do akordů
smyslně tepajícího
co do ostrovů skácí srdce z mořské duny
a za čest,procedí psí krásu
a do stínu krve,užene revoltu

protože opláštěné slunce ctností
shazuje svou temnou tvář
jako obrovité antické sloupy pýchu
a v písčitých základech božství
je nejeden lhář
vesmírné sutaně k smíchu

hrobové ticho
a jen slzy snílků
bubnují do vějířů starých map
ne pro lásku
ale pro ztracenou střelku kompasu
co slibuje návrat z bodu mezního
do zakázaného světa andílků

a pro fantazii spráskaného svědomí
co nikdy nespí
ale poslušně panáčkuje u dveří
jako poslední přítěž námořníků
na dlouhé plavbě
za nejbohatším královstvím srdce
a tohle bezvědomé vědomí
že nikdo neví
kde hledat,a kdo vlastně ještě věří
na zázraky podvodných kouzelníků
co na druhé straně
utonuli v husté mlze
vlastního podvědomí.