Zbroušený kamínek

Zasněnými myšlenkami,
ošperkovanými slzou bolestného žalu,
kráčím ve svých představách naposledy domů.

Jako kamínek na prstýnku leskne se,
slza, která v smutku třese se.
Až půjdu domů a budu vědět,
že je to naposledy,
budu mít kamínek slzy zcela obroušený.

Napořád budu muset změnit směr cesty
a slovo domů bude mít už jinou adresu.
Bolest obroušeného kamínku
je už v procesu.

V představách kráčím jinými ulicemi,
vzpomínám na tváře, které kolem mě denně doma byly.
A i když mi někdy hodně ublížily,
bude ta ztráta pravého domova bolet stejně.
Kamínek se pozvolna brousí jako voda tekoucí v mlýně.
Třpytí se každým dnem víc jako křišťál v prstýnku.
Budu navždy mít na domov uschovanou vzpomínku…