77 padlých lásek

Nahota tak jako letní ráno
stojí v oku zítřka
s polibkem vraženým mezi mlýnské kameny srdce
každodenní němota skřípe v plicích snů
a zanechává sto a jedno palčivé nikdy
nehledět a nehledat a netoužit
jako bříška prstů slepého sochaře
sní o tom jaké to bylo
dávat hlíně věčnou tvář.
Něco tu bolestně schází.
Chybí červená niť,
která by dala ledabylým útržkům času
dech života