vesnicky zimní...

tma se šíří shora
ze stropních trámů
zaplavuje zákoutí
padá do místnosti
hrnek si zpívá
na rozpálené plotně
kočka nehybně leží na peci
oči přimhouřené
packy ochable visící
venku přituhuje
zalesněné stráně
se halí
do purpurové mlhy
a holé pláně
přikrývá plášť
z bílých nití…

jsem usazený
blízko ohniště
s profilem
nočního dravce
moc nemluvím
nerad říkám zbytečnosti...

pak kdosi zaklepal…

vešla dívka
a mne zachvátila
podivná slabost
podťala podkolení
ochromila paže
zlomila bedra
a malí rudí ďáblíci
poskakují před očima
aby po chvíli zmizeli
ve tmě připomínající propast
ve tmě která přichází
zeměniterní…

poslouchej
jsem ta
která si tě k sobě uloží
ta co jí v žilách proudí míza
stále stejně krásná
kterou nezchladí zimní mrazy
nesežehnou letní žáry
stále žírná a zářivá
silnější obrozená
jako důkaz věčného plození…

lidé myšlenky i staletí
se přes mne přehnali
a přesto ve mně nezůstaly
žádné stopy nezdarů
krachů ani rozepří…

ty budeš ten
kdo ve mně koluje…

a já se zaposlouchal
do písně
co se ladným krokem
zlehka pomalu přibližuje…