s metlou...

pohybuji se
s lehkou hlávkou
polozavřenými víčky
vrhajíc pohled
jako když škvírami
mezi lamelami žaluzií
proniká světlo
rodícího se dne
vytvářející neobvyklé útvary
podobné pilířům stvoření
do jedné mlhoviny
hluboko v Mléčné dráze
směrem do souhvězdí Štíra
s nadějí v srdci
cigaretou za uchem
po kamenných schodech
ze kterých ometám prach
ale ne ten co znám z domova
tenhle je mnohem jemnější
připomínající částice kouře...

pomalu stoupám
nahoru k vyhlídce
ale netoužím zůstat
a vyhřívat se
na špičce...

jen se usmívám
jak se přede mnou zavírají
kliky se třpytnou elegancí
kde díky vzrůstajícím složitostem
přesná tvrzení ztrácí smysl
a smysluplná tvrzení
ztrácí přesnost
za zvuku fagotů
zkrápěný skleněným deštěm
zametám z prahů
stromy bez kořenů
květy co voní voskem
domy bez základů
a okoralá srdce
z epidemie instinktů
udušená beztvárnem…

nehodlám dlít
tam kde je mrtvolné ticho
zatímco dole je živo
jsem radši tam
kde u matčina prsu
pláče dítě o mléko
na lůžku
kde v sevření dlaní své milé
umírá starý muž
a v parku na trávníku
leží na dece
párek milenců
kdežto tam nahoře
opuštěný mecenáši
zmírající šílenstvím
zůstává člověk sám
a pomalu se rozpadává
do prachových částic
míchaný s absolutnem…

možná se zeptáte
co s tím udělám?...

prostě jen dál
se svou metlou
zametám světem...